Nový Zéland a Austrálie

fotogalerie:
36 obrázků

Sydney

Je 22. srpna a mám svátek. Přišlo mi několik přáníček. Ráno jsme vyrazili busem do přístavu. Prošli jsme se k Opeře, která mě zblízka zklamala. Z dálky je však monumentální. V přístavu je čilý ruch. Spousta lodí připlouvá a odplouvá. Koupili jsme si zpáteční lístek na Manly a jednou velikou lodí se vydali spolu se spoustou jiných lidí na půlhodinovou plavbu na poloostrov. Počasí se začalo postupně horšit, foukal čím dál tím silnější vítr. Hned u přístavu bylo muzeum s nebezpečnými mořskými živočichy. Viděli jsme jejich krmení. Připluli rejnoci-manty, obrovské mořské želvy, dravé veliké ryby a nakonec skupina žraloků. Krmili je dva potápěči, on a ona. Mezitím se počasí zhoršilo natolik, že jsme se rozhodli pro cestu zpět. Byl veliký vítr a vlny na moři se vzdouvaly. Na zpáteční cestě i pršelo. Než jsme dojeli zpět, bylo zase krásně, vítr ustal a zase svítilo sluníčko. A tak jsme pokračovali v prohlídce čtvrti The Rocks a pěšky ušli ohromnou vzdálenost až do dalšího přístavu. Pier Luigi si tam dal pivo, Fábinka kávu a já jsem se omluvila, restaurace mě nezajímala. Sedla jsem si v přístavu a pozorovala nebe, lidi, mrakodrapy, lodi... Pak jsme nadzemkou objeli téměř 2x dokola celou trasu centrem města. Vystoupili jsme co možná nejblíže hotelu a já jsem šla na internet, kde jsem se regenerovala. Věra má dnes narozeniny, tak jí píšu. Pustila jsem si na pokoji topení a vyhřívám se. Jakpak je asi dnes u nás doma?
Ve vzpomínkách se vracím ke svaté hoře, k malému zázraku úsvitu nad Uluru. Po něm jsme se přemístili na další úchvatné místo, pohoří Kata Tjuta – The Olgas. Bylo to super, ale pro mne hodně drsné. Ušli jsme asi 8 km těžkým terénem. Měla jsem toho plné kecky. Nádherné scenérie, jak je vidět na fotkách, však stály za to.
Druhý den v Sydney jsme vyrazili do města. V komerčním centru Queen Victoria Building jsem byla poměrně úspěšná a nakoupila řadu dárků. Dostala jsem tip na Australian Museum, kde prý prodávají moji slabost – motýly. Koupila jsem nakonec to největší provedení a dva „sólisty“. Spousta peněz, ale jsou krásní. Na hotelu jsem si připravila pár věcí na zítra do Canberry. Pojedu jen s batohem, tak si to musím rozmyslet, co s sebou zabalit.

Canberra

Na autobusové nádraží jsme dorazili s velkým předstihem. Bus byl patrový a měl i WC. Cesta vedla krajinou se spoustou eukalyptových hájů, místy se rozprostíraly i roviny s ovcemi. Silnice byla tradičně dobře udržovaná, skoro celou cestu dálnice s rychlostí nejvýše 110 km. Za 3,5 hodiny jsme dosáhli hlavního města Austrálie. Našli jsme náš backpaker hotel a vyrazili na pochod městem. Ušli jsme zase asi 6 km (most č. 1, fontána Cooka vysoká 150 m s duhou, starý a nový Parlament, druhý most, pochod kolem jezera s černými labutěmi a zpět do hotelu). Už mě zase bolí nohy. Mám hlad a bojím se, zda bude nějaká restaurace ještě otevřená. Zavírají tu totiž kolem páté. Naštěstí jsme našli food court a já si dala čtvrtku kuřete s hranolky. V půl šesté se už nikde nepracovalo. Ještě jsme se prošli po molu. Canberra je zvláštní město. Rozhodně nepůsobí dojmem velkoměsta nebo dokonce hlavního města. Je úplně jiná než Sydney. Tam pulzuje život. Canberra působí dojmem lázeňského města, třebaže tu nejsou žádné léčivé prameny, provinčního města, třebaže se jedná o město hlavní. Také se jí říká hlavní město buše. Ráno se prý v mnoha částech volně pohybují klokani. Je to také univerzitní město a místo, kde sídlí parlament a ministerstva. Šla jsem za 3,5 AUD na půl hodiny na internet. Odpověděla jsem na pár emailů a přečetla si noviny. V Peru spadlo další letadlo. Ve Švýcarsku malé se 4 Čechy na palubě. To se nám to nějak rozmohlo. Na pokoji je docela zima. Osprchovala jsem se, četla jsem si, poslouchala na mobilu hudbu, a pak šla spát. Ráno jsem sobě i Italům udělala kávu a snědla pár krekerů a banán. Setkali jsme se před hotelem s bývalou studentkou Fábinky, která je jihoamerického původu, vzala si Itala, má s ním dvě děti a již několik let žijí v Canbeře. Vzala nás na věž. Vykládala, že Canberra má 300 000 obyvatel na obrovském území, v některých částech města je vyloženě buš a lze zde vidět spoustu klokanů. My jsme však neviděli ani jednoho. Shora byl slušný výhled. Prozradila, že nejnižší plat středoškolského učitele je necelé 3000 AUD měsíčně, že Aborigini se cítí být součástí přírody a ne pány tvorstva, že žijí v komunách, mají vše společné – děti, peníze, byt. Neumějí plánovat. Žijí ze dne na den. Původní plán bílých byl zcela je zlikvidovat. Dělalo se pro to vše, včetně zabíjení dětí. Plán naštěstí nevyšel. Aborigini nemohou tyto činy zapomenout. Před Parlamentem postavili z roští svoji „ambasádu“, mají tam postavené stany a vyvěšené svoje vlajky. Také trochu mluvila o své rodině a práci. Učí prý na nejlepší veřejné střední škole.

Autobus zpět do Sydney vyjel načas a je úplně narvaný. Vedle mě sedí nějaká mladší dáma, pořád se vrtí, jí a pije. A také fotí z okna busu. Nakonec jsme zdárně dorazili. Jsem ve výborné fyzické i psychické kondici. Jen abych to nezakřikla. Následuje velmi náročná a zodpovědná práce – všechno zabalit do kufru. Jsem úspěšná – bumerangy mají svou tašku a motýli v ručníku též. Zítra letím domů a začínám se těšit. To nám to pěkně uteklo...
26. 8. – je poslední den. Měla jsem v podstatě zapakováno. Asi v půl deváté jsme vyrazili naposledy do města. Nakoupila jsem poslední maličkosti – eukalyptové oleje a masti, zapínací klokany a koaly, kůže z klokanů, eukalyptové masti a další blbosti. V poledne jsme byli na letišti. Chvíli jsem hledala zpáteční letenku, utratila jsem zbytek peněz, teď sedím v letadle 747–400, přede mnou je 6200 km (tj. 8 hodin letu) do Singapuru, a pak dalších 10 200 km do Frankfurtu a ještě asi 900 km do Prahy. Vedle mě sedí mladý manželský pár z Říma. Mohlo to být horší. Nad střední Austrálií byla silná turbulence a do Singapuru jsme přiletěli s malým zpožděním. Let pokračoval, já poslouchala Balogovou a Savku, luštila křížovky a spala. Těch 20 hodin letu domů docela uteklo. Sešla se celá rodina, Emil s Hankou uvařili, prohlížíme fotky, a ta nádhera překryla smutek z rozbitých motýlů. To je definitivní konec letošních prázdnin – ať žijí prázdniny 2006!

• home
• bio
• galerie
• zápisky z cest
• výstavy
• kniha
• kalendáře
• kontakt