Nový Zéland a Austrálie

fotogalerie:
36 obrázků

Alice Springs (AS)

Dnes je 16. 8. 2005 – přespíme ve Fogg Damm a odletíme z Darwin do Alice Springs. Noc byla dobrá. Vzbudila jsem se v půl dvanácté, nebe bylo plné hvězd a šla jsem na WC. Ve svém „pokoji-kabině“ jsem ušlapala k smrti jakousi větší potvoru. Jen to zapraštělo. Vyhodit ji ven už jsem neměla sílu. Nemohla jsem usnout. Asi na 15 minut jsem pustila klimatizaci. Když se dostatečně ochladilo, vypnula jsem ji a zase usnula. Vzbudila jsem se až v půl sedmé, provedla hygienu a začalo pršet. Pršelo stále víc, až spustil tropický déšť. Asi po půl hodině vše skončilo. To už jsem měla vypitou kávu s mlékem a zvládla jsem i jogurt. Do Darwinu jsme dojeli O.K. Zaparkovali jsme v centru. Bylo krátce před 9. hodinou a otevíraly se obchody. Koupila jsem dva obrázky od Aboriginů. Kolem 11. hodiny jsme dojeli na letiště. Do odletu zbývala spousta času. Sedla jsem si k internetu, který byl gratis, přečetla si emaily z VŠFS a odepsala na ně svým holkám. Pak jsem si, bohužel, přečetla noviny o pádu letadla, jak mi doporučovala Zuzu. Děsné! Všichni tam umrzli! I my letíme boeingem 737! Trochu mám obavy. Sedí tu spousta lidi, letadla nepřilétají ani neodlétají. Už teď víme o dvacetiminutovém zpoždění. Následně se protáhlo na čtyřicet pět minut.

Let byl však celkem klidný. Taxi do hotelu v AS stálo 26 AUD. Máme zase suite – společný apartmán. Citelně se ochladilo. Bude hůř! Po ubytování jsme vyrazili pěšky do města. Byla to pěkná štreka. Zpět jsme za taxi zaplatili přes 8 AUD. Snědla jsem pizzu, ale za moc nestála, třebaže stála 10 AUD, a to byla small! Začala jsem zase číst knížku od Káči a asi v 9 hodin jsem usnula. Vstávalo se v půl sedmé, ale to už jsem byla asi hodinu vzhůru.
Je 17. 8. a v noci je fakt pěkná kosa. Italové si pustili topení, já neměla návod. Naštěstí jsem našla ještě jednu deku a spala jako andílek. Snídaně byla tradičně bídná. Káva s mlékem a asi 10 ks krekrů s jedním trojúhelníčkem veselé krávy. Vyrazili jsme do muzea-pouště. Stálo to za to, a tak jsme tam vydrželi do půl druhé. Viděli jsme atrakci se cvičenými dravci, poutavý film o vzniku Země i Austrálie, spoustu zajímavých zvířat, hlavně ptáků, hadů a živočichů, co žijí převážně v noci. Cestou zpět jsem objevila fantastické bumerangy. Koupila jsem dva, jeden pro manžela. Doufám, že je po sobě nebudeme vrhat, protože nejsou „turistické“, ale opravdové, se kterými se dá i zabít. Nakoupili jsme věci na cestu k Uluru. Hlavně vodu, také šunku, housky, banány, jogurt, atd. Zítra se vstává v 5,30. Hotel Alice on Todd i Alice Springs budou minulostí.

Cesta k Uluru

Je půl osmé ráno, sedím spolu s 10 dalšími turisty a řidičem-průvodcem v malém busu a jedeme směrem Rainbow Valley, pak do Kings Canyon Resort a na konec do Ayers Rock Resort, Uluru - Ayers Rock. Po dvou hodinách je pauza na všechno – WC i snídani. Pěkně připaluje. Projíždíme polopouští, míjíme křoviska a stromy, jejichž větve se u nás přidávají v květinářství do pugetů. Hayway Stuard je dobrá silnice, ba nejlepší, po čem zde můžeme jet. Bude hůř. Dojeli jsme k Rainbow Valley. Období sucha označují jako „hard“. Nádherné skály. Šlapali jsme po kotníky pískem plným havěti – housenky, stonožky, mravenci a mnoho toho, co není vidět. Odvážila jsem se vyšplhat na jeden kopec. Myslela jsem, že vyplivnu duši! Bylo to jako první půlhodina pochodu v lednu ve Vysokých Tatrách s Petrem B., pouze tam to bylo v třeskuté zimě a spoustě sněhu, teď je to v třeskutém vedru a ve spoustě písku. Vydržela jsem a udělala shora foto vyschlého jezera. Šlo se dál a o co bylo méně písku, o to bylo více pichlavých křovisek. Tu a tam bylo bílo nebo žluto podle toho, jaké květinky tam kvetly. Jinak, po pravdě řečeno, mnoho rostlinstva tam nebylo. Kromě tří Angličanů s námi jede podivná australská rodina. Mají retardovaná dvojčata. Doteď jsme nezjistili, zda jsou to holky nebo kluci. Je jim asi 14 let. Když jsme lezli nahoru, jedno z nich se plazilo v písku, a když jsme scházeli dolů, válelo „sudyvaly“. Umím si živě představit, kde všude muselo mít písek s písečnými potvorami. Jedno chytlo asi i písečné blechy, protože se potom pořád drbalo. Kromě jejich matky a Fábinky jsme se vydrápali všichni až nahoru. Trsy pichlavých trav pod námi vypadaly z dálky jako jednolitá louka, zblízka je vidět mezi nimi červenou půdu nebo červený písek. Asi v půl jedné při obědě průvodce oznámil, že každý den ujdeme asi 15–16 km. Kdyby to nebylo v extrémních podmínkách, tak by to snad šlo. Takhle musím jen doufat, že to přežiji. Dnes bylo 29 oC ve stínu. My se pohybujeme většinou na slunci. Chce to pít. Ale také s rozmyslem, člověk pak musí na WC, a to může být v tomto terénu dost problém. V noci prý budou 4 oC, říkal průvodce. No, snad se plete. Také říkal, že má dobré spacáky. To doufám. K obědu bylo, co kdo urval. Na 3 krajíčky toustového chleba jsem si dala tuňáka, sýr, šunku a rajče. Až na tu rybu to byla celkem moje běžná strava. Asi v půl druhé jsme odjeli sbírat dříví na barbecue. Po návratu k benzínové pumpě k nám přistoupila parta mládeže ze zemí západní Evropy, která vyjela z AS až odpoledne. Rázem byl autobus přeplněn. A to ještě pojedeme 270 km! Mládež si pustila hudbu podle svého gusta. Italové šíleli, neboť poslouchají jen klasiku. Pier Luigi si provokativně udělal ze šály ucpávky do uší. Jedeme zajímavou krajinou. Zvlášť stromy stojí za zmínku. Vypadají jako listnáče, a přitom jsou to jehličnany. Po půl sedmé večer jsme dorazili do místa určení a tím byl Kings Creeg Station. Zítra vyrazíme do Kings Canyon Resort. Spí se pod širákem. Dostala jsem jakousi alergii, strašně mě pálí a slzí oči. Už hodně dlouho není signál. Stan dostal jen ten, kdo si o něj požádal, a musel si ho sám postavit. Jestli si myslíte, že jsem spala pod širákem, tak se mýlíte. Ve stanu spali i mí italští přátelé. Dva sympatičtí Angličané mi ho dokonce postavili. Všichni jsme dostali australské spacáky zvané „swag“; je to jakési pouzdro ze silné celtoviny, po straně se zipem, uvnitř má karimatku a ještě se do něho dá nasunout normální spacák. Má i jakési hledí přes obličej. Oblékla jsem si punčocháče, teplé ponožky, šusťákové dvojité kalhoty, termotriko s dlouhým rukávem a bylo mi opravdu horko. K večeři byla rozvařená rýže bez chuti a bez zápachu, uvařená mražená míchaná zelenina, rovněž bez chuti a bez zápachu, a na plátu připravené kuřecí maso zvláštní chuti spolu s ještě zvláštnější směsicí – kousky jablek s česnekem, cibulí a ještě určitě s něčím neidentifikovatelným. Na spaní jsem měla samozřejmě ucpávky do uší, přesto moc nepomohly. Ostatní spali kolem našich stanů. Zejména dvojčata vydávala zvláštní zvuky, chvíli jakoby kňučela, pak výskala, vřeštěla nebo se chechtala. S komentářem sama pro sebe jsem zalézala do lůžka. Cítila jsem, jak při každém hnutí se ze spacáku sype písek. Byla jsem ale docela groggy, byla tma tmoucí a ani by mě nenapadlo jít písek někam vytřásat ven na něčí hlavu. Bylo mi jasné, že pivo, co jsem si dala po večeři, udělá svoje v průběhu noci, a při představě neskutečně dlouhé cesty na WC se mi dělalo špatně. Odmítala jsem myslet na všechny ty malé smrtonosné potvory, a jen jsem si říkala, že pokud mám přežít zítřejší pochod, musím se vyspat. Probudila jsem se těsně po půlnoci a musela ven. Bylo teplo a nebe plné hvězd. Před WC jsem si připadala jako v hororu. V naprosté tichosti tam muži v plynových maskách stříkali cosi po zemi kolem sousedního domu. Zarazila jsem se a zůstala stát. Muž v masce mě zpozoroval a udělal jakýsi neurčitý pohyb. Ale já jsem tam musela! Když jsem po chvilce vyšla, nikde nikdo nebyl. Zalezla jsem do stanu. Někdo v mé blízkosti silně chrápal. Trvalo notnou chvíli, než jsem usnula. Probudila mě mírná zima a hlasy venku. „Už je ráno?“ zeptala jsem se italsky. „Jó, vstáváme.“ Rychle jsem se převlékla a sbalila. To už stál jen můj stan. Bože, jak to dělají, pomyslela jsem si. Někdo mi přišel pomoct. Snědla jsem trochu müsli s mlékem a už se jelo. Ten den byl fakt náročný. Ostrých 6 km stoupání a klesání. Kings Canyon mi dal co proto. Celé odpoledne jsme pokračovali busem ke svaté hoře Uluru.

Uluru

Nejprve se objevila nepravá hora Uluru, a pak se konečně zjevila ta pravá. Dojeli jsme do tábora a já s italskými přáteli postavila stany. Bylo asi 17 hodin a na vše bylo vidět. Osprchovala jsem se a uvařila si čaj s mlékem. Posílám a přijímám SMS. Při západu slunce je strašná zima, ale nikdo si nenechá ujít pohled na svatou horu, která postupně mění barvu. K večeři se vaří špagety po australsku. Trochu jsem si vzala. Jsem dost mrtvá, dnes to byla zabíračka a kdo ví, co bude zítra. Noc byla lepší, než jsem čekala. Spala jsem, než mě vzbudili. Rychle kafe a kousek toustového chleba s marmeládou a už se jede „na úsvit“ nad Uluru. Byla strašná zima. Všude stáli turisté. Blesky fotoaparátů blýskaly, všichni se klepali a přáli si, aby už konečně slunce vyšlo. Asi po čtyřiceti minutách jsme vyjeli do pohoří Kata Tjuta - Olgas. Bylo to super. Ale drsňárna. Ušli jsme asi 8 km těžkým terénem. Měla jsem toho plné kecky. Pak jsme zajeli do Cultural Centre a pojedli – tradičně, co kdo urval na housku. Po asi hodinové siestě, kterou jsem většinou strávila na WC, neboť mi nějak nebylo nejlépe, jsme jeli k šupinaté hoře Uluru. Pořád toho mám dost. Dala jsem si jen 2 km podél hory a zbytek času si zvedala hladinu adrenalinu v krvi pozorováním šílených turistů, kteří lezli na svatou horu Aboriginů i přes prosbu domorodců, aby to nedělali. Nejvíce mě vyděsila rodina se třemi malými dětmi. Byli to Číňané, rodiče velmi mladí, matka „šik“ v upnutých džínech a tři chlapci. Otec je nutil lézt a matka, která se opozdila, už nemohla nic jiného dělat, než se pokusit vylézt za nimi. Oblečení jí znemožňovalo ohýbat nohy, a tak měla již značné problémy vyšplhat několik metrů k řetězům. Nejmenšímu klukovi mohlo být 4–5 let. Byl absolutně bez bázně. Nevydržela jsem se dívat, jak si hraje na spidermana, a na chvilku jsem odešla. Když jsem se vrátila, matka s prostředním asi 9letým synem, který se bál už od začátku a nechtěl lézt, seděla přilepená k hoře asi u čtvrtého řetězu. Otce se zbylými dětmi už nebylo nevidět. To jsem zvědavá, až polezou dolů! Z naší skupiny lezli nahoru čtyři – anglický pár, podivná Francouzka a šílený otec od šílených dvojčat. Už to trvá více než hodinu a pořád dolů nelezou. Vrátili se až těsně před naším odjezdem. Fábinka a Pier Luigi obcházeli horu. Je to asi 9 km. Čekám na ně a žerou mě mouchy. Mezi tím čínská matka tiskne své dítě v náručí u řetězu, nic nepijí, nic nemají na hlavě. Někteří „kolemjdoucí“ nabízejí pomoc. Odmítá. Po více než půlhodině se začala i se synem posouvat po řetězu dolů. Chlapec je očividně v lepší kondici, psychické určitě. Nakonec zůstala nalepená na skále mimo cestu a pološílená se dívala vzhůru, zda uvidí zbytek rodiny sestupovat. Chlapec mezi tím sestoupil sám až dolů. Po nějaké době slezla i ona, oba si lehli na břicho dole na skálu u cesty, hlavou do kamene, a asi prosila horu, aby jí rodinu vrátila v pořádku. Spolu se mnou čekalo mnoho lidí na to, jak story dopadne. Pak se objevili nad předposledními řetězy. První lezl nejstarší asi 13letý kluk, pak otec a poslední mládě. Mávali a volali na matku. Podívala se, zamávala, pak znovu přitiskla obličej k hoře. Nevydržela se dívat. Trvalo nekonečně dlouho, než byli mimo nebezpečí. Otec mezi přihlížejícími prošel s vítězoslavným pohledem. Blázen, pomyslela jsem si, tolik riskoval. Tak to jsou ti Číňané, národ příštího století! Do tábora jsme dojeli za tmy. Tradiční večeře tradičně nestála za moc, ale byla teplá a čerstvá. Za moc nestála ani poslední noc. Budila jsem se a měla spoustu divokých snů. Zapamatovala jsem si jen jeden – chodila jsem s Fábinkou po vodní hladině, byly na ní bubliny a měla jakousi krustu. Obávala jsem se, že se proboříme, ale hladina držela. Vzbudily mě hlasy bláznivé rodiny. Sakra, už se zase vstává! Pakování neproběhlo bez problémů. Stan i spacáky jsem zvládla zabalit, ale chvíli před odjezdem jsem začala hledat košili. Okamžitě jsem si vzpomněla, že jsem ji hodila na batoh v rohu stanu, že tam zapadla a já zabalila stan i s ní. Požádala jsem jednoho Angličana, aby mi pomohl vyndat z vleku stany. Očividně se rozzuřil. Musí nadzvednout spacáky, stany jsou pod nimi. Naštěstí jsem mu nerozuměla. Tak který je tvůj, a zuřivě ukazoval na dno vleku. Zaváhala jsem. Ježíši Kriste, všechny jsou v těch taškách tak stejné! Pak jsem si s chladnou hlavou řekla, že se na něho můžu vykašlat, novou košili jim nenechám, kdybych měla otevřít všech pět stanů, a vybrala jsem dvě tašky. Měly barvu, jako ta moje, a ta by také měla být někde na vrchu. Jedna z nich se mi zdála být poněkud hůř zabalená. Riskla jsem to. A světe div se, strefila jsem se napoprvé! Ten čuměl! Pier Luigi zabrblal něco jako „brava“ a já byla šťastná. Bylo šest pět, když jsme vyjížděli. Po chvilce jízdy nás vysadili v Ayers Rock na parkovišti nějakého hotelu a pokračovali zpět do Alice Springs. Recepce luxusního hotelu byla otevřená. Na nás, utrmácené a špinavé, koukali trochu divně. Venku byla pořádná zima. Recepční nás naštěstí nechala uvnitř a my jsme o několik hodin později místním busem dojeli na letiště. Při rámové kontrole mi sdělili, že s bumerangy do letadla nesmím, a musela jsem je odbavit jako zavazadlo. Přilepili na ně ceduli FRAGILE a já celý let doufala... Po dvouapůlhodinovém letu jsme přistáli v Sydney. Kufry včetně bumerangů dorazily v pořádku. Do hotelu jsme dojeli taxíkem. Hned jsem se vrhla pod sprchu, a pak prala. Poněkud pozdě jsme vyrazili na večeři. Jedli jsme tapas ve španělské restauraci.

• home
• bio
• galerie
• zápisky z cest
• výstavy
• kniha
• kalendáře
• kontakt