Nový Zéland a Austrálie

fotogalerie:
36 obrázků

Je ráno 7. 8. 2005 a je neděle. Jsme na letišti v Christchurch a chystáme se opustit Nový Zéland a odletět do města Cairns v Austrálii. Jsem ospalá, protože noc nestála za nic. Před chvílí jsme vrátili auto a teď stojíme na odbavení. Mám problémy. Nejdříve mám údajně špatnou letenku, což mě vyděsilo (ukázalo se však, že špatné číslo letu mají moji italští přátelé), pak musím odbavit kufr, který ale nejde zamknout, protože je „příruční“. Mám tam všechny svoje poklady – mušle, maurskou masku i zaskleného motýla. Aby to čert vzal! Nakonec můj kufr dorazil v pořádku, zato kufr Piera Luigiho ne (přivezli ho až večer do hotelu). Odjeli jsme pak taxíkem do Cairns.

Sehnat hotel „naší“ kategorie nebylo jednoduché. Musí být zásadně cenově přijatelný a přitom nesmí odpuzovat. Nakonec jsme ze svých nároků mírně slevili, neboť bylo všude plno. Skončili jsme v objektu se záchody na chodbě za 70 $. V blízké cestovce jsme si objednali výlety na další dny – pozítří pojedeme lodí k velké korálové bariéře (140 $) a zítra se vydáme do městečka Koranda, kam se dostaneme jakousi lanovkou (skyrail), která jede asi půl hodiny ve výšce kolem 40 m nad deštnými pralesy.

První hotelová noc byla bouřlivá. Zjistila jsem, že většina hotelových hostů žije životním rytmem kiwi. Tento pták ve dne není vidět (spí) a v noci vychází. Kiwi však nezpůsobuje téměř žádný hluk. Hotelová mládež nejdříve řádila na diskotéce, takže nešlo zamhouřit oko, a když konečně „hudba“ utichla a já jsem se zaradovala, že konečně…, dorazili tanečníci do hotelu osobně. No comment. A zas je tu ráno. Maximálně nutná hygiena, káva a jogurt, housku s sebou a už si čtu SMS od syna. Chvíli si dopisuji o školních záležitostech s Mirkou M. a asi ve 23.30 středoevropského času ji ženu do postele. Ona musí zítra makat, já mám dovolenou a ještě je tu ráno.

KORANDA

Autobus přijel k hotelu s desetiminutovým zpožděním a dovezl nás ke skyrailu – lanovce. Šestimístnou kabinu jsme měli jen pro sebe. Vznášeli jsme se nad deštným pralesem a bylo to nádherné. Na obou zastávkách jsme vylezli a kochali se bujnou tropickou vegetací. Počasí bylo super. Dojeli jsme do Korandy, městečka v horách, které je určeno hlavně turistům. Samý „market“, ale zboží bylo krásné. Bohužel, my jsme většinu času strávili návštěvou jakési zoo, kde chovali hlavně koaly. Někdo se s nimi za 14 $ nechal vyfotit. Bylo mi jich líto. Spaly a kvůli turistům je budili. Cestou na nádraží, protože zpět se jede vlakem, jsme míjeli jeden obchod se zajímavým sortimentem, ale už nebyl čas. „Orient expres“ houkal v nádraží a bylo třeba spěchat. A tak jsem zde musela opustit motýly i oštěpy, klobouky i košile... Vlak jsme stihli, cesta zpět trvala skoro 2 hodiny. Jeli jsme nádhernou krajinou, a tak to rychle uteklo. V hotelu jsem vyprala pár drobností, uvařila si vodnatou čokoládu a snědla dvě strašně tvrdé sušenky. Jestli nezhubnu, tak už nikdy!

VELKÁ KORÁLOVÁ BARIÉRA
Je pravděpodobně 9. 8. ráno a jsme před odchodem do přístavu, odkud pojedeme lodí 1,5 hodiny ke korálovým útesům. Byly viditelné i z letadla. Našim cílem je pevně ukotvená plošina asi 45 m dlouhá, která se údajně nekýve na vlnách. Nejsem v ideální kondici. Noc zase za moc nestála. Mockrát jsem se vzbudila, poté co jsem nemohla usnout. Budila mě parta mladíků, od kterých mě dělily jen skleněné dveře a úzká chodbička. Řvali, než odešli, řvali, i když se v noci vrátili. A nad ránem pro změnu zase řvali papoušci. Nestěžuji si, jen konstatuji. Za chvíli spolknu kinedril a děj se vůle boží! Dnes vyrazím v kraťasech, sandálech a americkém tričku. V batohu mám i bundu, kdyby něco, a plavky, kdyby něco. To, co pak následovalo, bylo ovšem něco neuvěřitelného! Spolkla jsem kinedril a za 45 minut jsem pocítila jeho účinky. Byla jsem jak zdrogovaná, klesl mi tlak a bylo mi pěkně blbě. Rychlá loď nás vezla ke korálové bariéře. Cestou jsem zahlédla několik delfínů. Bohužel jsme obsadili první řadu a příliš pozdě jsme zjistili, že z hlediska vln je to nejhorší místo. Počasí za moc nestálo, bylo pod mrakem a foukal vítr. Vlny byly značné, čím dál tím větší, a po půlhodině plavby to začalo! Na zádi bylo přeplněno a ryby měly „pytlíkové“ hody. Jeden a půl hodiny je dlouhá doba. A to jsme si při příjezdu k plošině mysleli, že máme nejhorší za sebou! Přistáli jsme u pontonu, který se sice kýval mnohem méně než loď, ale zase na něm pěkně foukalo. Hned při výstupu nám byla nabídnuta jakási buchta s kávou či čajem. Zejména ti s prázdným žaludkem neodmítali. Na pontonu se každý snažil obsadit lehátka venku v domnění, že se bude opalovat. Mnozí obsadili i kryté stolečky, takže kdo zaváhal jako my, měl problémy se usadit. I proto jsme rychle nasedli do loďky s prosklenou podlahou a vyjeli statečně znova na vlny. Pozorovali jsme korálové útesy a ryby. Pak vítr přidal na síle a my jsme měli co dělat, abychom se vrátili k pontonu. Vtom se spustil tropický liják, který s menšími přestávkami trval až do odjezdu v 15,30 hodin. Šílenci šnorchlovali, ještě větší šílenci odletěli helikoptérou. Nemohli nic vidět, neboť hustě lilo a fičel vítr. Oběd byl bohatý, ale většinou studený. Za 2 $ jsem si koupila kávu a čekám. Zda přestane pršet a bude lepší počasí a za více než dvě hodiny odjedeme. Jaká bude cesta zpět, pánbůh ví. A světe div se, byla v pohodě. Všichni toho už měli plné kecky. Zima jako v morně, vítr a déšť a k tomu neustálé kolíbání sem a tam. Naštěstí kinedril přestával účinkovat, a tak mi bylo konečně docela dobře. Dokonce jsem zobala i nabídnuté občerstvení. Na měsíčky nakrájený slaďoučký pomeranč, meloun, sýr a krekry. Obsadila jsem nejlepší místo – poslední na zádi u zdi na lavici vzadu na levoboku. To byl pane rozdíl oproti první řadě! Přítelkyně Fábinka to prostála venku, kde opět několik jedinců potupně vrhlo. Tentokrát jich však bylo očividně méně. Končíme zpět v hotelu, venku řvou tradičně papoušci a netradičně ještě kdosi improvizuje na saxofon a bubny. Ke spokojenosti mi chybí jen kousek chleba.

WARNING!!!

10. 8. nás autobus dopravil do asi 30 km vzdáleného přímořského letoviska Palm Cove. Vystoupili jsme u pláže, kde se opalovalo pár lidí a vlála červená vlajka. Udělali jsme si malý piknik. Va bene, myslím, že zhubnu. Pak jsem se vydala po pláži. Náhle se přihnala vlna a pořádně mi namočila kraťasy. Na záchodě jsem se oblékla do plavek. Nic tak hrozného, myslím si, kalhoty usuším na slunci a chvíli se budu opalovat. Fouká sice větřík, ale připaluje to. Jakmile jsem zjistila, že jsou kalhoty suché, rozhodla jsem se nepromarnit první a možná poslední příležitost vykoupat se v moři. Ve vodě sice prakticky nikdo nebyl, jen kdosi hned u břehu, takže já jim ukážu, jak plave holka z Čech! Hrdě jsem se vrhla do vody. Byly trochu vlny. Plavala jsem sem a tam a po chvilce jsem měla takový divný pocit. Ta červená vlajka nevím přesně, co znamená, a nikdo není ve vodě, všichni se jen opalují na pláži. Vylezla jsem na pláž a snažila se oschnout. Italští přátelé rozhodli, že půjdeme na kávu a cestou jsem to zahlédla. Warning – Pozor, vstup do vody na vlastni nebezpečí, výskyt životu nebezpečných medúz. A podobné cedule jsme zahlédli později na více místech. Bože! Pozdě! „Kdybych to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil!“ Fábinka mě uklidňovala, že v tomto období se zde téměř nevyskytují, jen snad nějaká zapomenutá. Stejně – číst tu ceduli dříve, asi bych tam nevlezla. Dala jsem si espresso a dort a už tu byl zpáteční autobus. V hotelu jsem přeprala pár kousků prádla a šli jsme do přístavu na pelikány. Večeřeli jsme v Mekáči. Pak jsme se za svitu hvězd vrátili do přístavu. Bylo asi půl osmé, tma jak v ranci, svítil turecký půlměsíc a zářil Jižní kříž. Na trávníku v jakýchsi přístavcích pekli lidé barbecue. Obešli jsme část přístavu a vrátili se do hotelu.

DARWIN

11. 8. Noc za moc nestála. Venku byl hrozný rámus a několikrát jsem se vzbudila. V půl sedmé úplně. Na letiště jsme dorazili ve velkém předstihu. Let do Darwinu trval asi dvě a čtvrt hodiny. Při přistávání byl dost silný vítr. Na letišti nás čekal menší šok a nebylo to vedrem – asi 30 °C. Slečna v informacích nám sdělila, že všechny hotely jsou plné. Buď se jí nechce telefonovat, nebo má pravdu, a pak poprvé za roky našeho cestování budeme spát na pláži pod širákem. Objeli jsme taxíkem několik hotelů a vypadalo to dost černě. Jízdu jsme zakončili v dalších informacích a naštěstí tamní slečna byla asi na třetí pokus úspěšná. Je to bohužel trochu z ruky, ve 3. patře bez výtahu, ale lepší něco než nic. A je vedro. Po malé pauze jsme se sešli a plánovali další dny. Dnes se půjde na trh. Jsme na periférii, pohybují se tu Aborigini, vypadají velmi odpudivě, ale snad jsou v pohodě.

       12. 8. Poprvé jsem se setkala s časovým posunem o půl hodiny. Ukazuje to i TV, a s tím také teplotu v Darwinu 31 °C, což je momentálně nejvyšší teplota v Austrálii. Ke snídani jsem snědla asi 10 krekrů a jeden menší banán. Krekry jsem namáčela do dvojité kávy s mlékem. Slunce praží, ptáci řvou, bude 8 hodin a to by měli být italští přátelé připraveni. Pronajali jsme si malé auto na 3 dny do Kakadu National Parku.

KAKADU NATIONAL PARK

13. 8. Ani bych nevěděla, kolikátého je, nepsat včera dvanáctého. Dnes má být ještě větší vedro. I v noci bylo už strašné. Nastavila jsem klimatizaci na mírno a tradičně si do uší nacpala zátky. Nespala jsem klidně, ale nemohu se upamatovat, kolikrát jsem se vzbudila. Vstala jsem trochu později než obvykle, ačkoli vzhůru jsem byla už asi půl hodiny. Nechtělo se mi vstávat. Mytí, zuby, kufr a něco zhltnout. Vyzvedli jsme auto, třídveřové Hyundai Getz, a jeli. Silnice má dva pruhy, ale je rovná, jako když střelí. Míjíme většinou eukalyptové háje, tu a tam ovocné sady. Přejíždíme řeky, kde jsou vyznačení krokodýlové. Cestou vidíme spoustu termitišť. Je hrozné horko. Jedeme zabednění bez spuštěné klimatizace. Nevím, jak to můžou vydržet. Já skoro omdlívám. Cesta je dlouhá a jsem ráda, že mě poslechli a jedeme tou nejkratší cestou. Na začátku parku jsme odbočili a jeli se podívat na malby Aboriginů staré prý až 20 000 let. Nakonec jsme dorazili do Gagudiu Loge Cooinda. Bylo to humorné. Na recepci nám vysvětlili, kudy obrovským areálem, ale stejně jsme bloudili a Fábinka se dobývala do jakési cizí chatičky, i když jsem ji upozorňovala, že na to, co jsme zaplatili, se mi zdá příliš luxusní. Až když z ní vyběhl nějaký pán ze sprchy, s omluvami couvala. To, co vypadalo jako kabiny na převlékání na koupališti, to byly naše pokojíčky. Palandy nad sebou, jedna židle a jedno malé okénko. Toť vše. A ještě jedna důležitá věc – funkční klimatizace. Ani se nevybaluji, není kam. Před mou kabinou je stolek se židlemi. Tam jsme rozložili dovezené potraviny a povečeřeli. Bála jsem se, že moje šunka je zkažená. Ale Fábinka si strčila kus do pusy a pravila, že jí nic není. Snědla jsem ji s jednou houskou, jednou „veselou krávou“, rajčetem, banánem, půlkou jablka a půlkou kiwi. K pití byl kelímek vody s ledem. Popravdě, pořád mě strašně bolí pravá noha. Asi se zblázním, jestli to nepřejde. Osprchovala jsem se ve společných sprchách. Před západem slunce jsme se šli projít. Nějaký chlap s kytarou zpíval a bavil hosty. Začali mě kousat komáři, a tak jsem zalezla. Brzo ráno pojedeme pozorovat zvířata k Yellow River. Bylo těžké usnout. Ze sousední kabiny bylo všechno slyšet a vypadalo to, že se ji chystají rekonstruovat. Několikrát jsem byla venku. Zase mě strašně bolí noha. Když jsem konečně usnula, zdálo se mi o krásném nebi plném hvězd a úplně jiných souhvězdí. Pak zabušila Fábinka a než jsem se stačila zorientovat, praštila jsem se do hlavy o horní postel. To mě probralo. Bylo docela zima, ale v Alice Springs, resp. Ayers Rock bude hůř! Bez požití čehokoliv jsme vyrazili k Yellow River. Už tam byla spousta aut, ale všichni odejeli na lodích po řece. Vyšli jsme podél vody a pozorovali ji. Byli tam! Z vody jim koukali jen oči a kousek nosu. Krokodýli! Člověk z nich musí mít respekt. Fotila jsem krásné okolí řeky a ptáky. Vrátili jsme se do kempu a něco jsme zhltli. Pak jsme vyjeli do Jabiru, ale ještě cestou jsme si zajeli do Ubirr. Je to místo se spoustou starých kreseb Aboriginů. Fantastické skály, na tu nejvyšší jsme vylezli a udělali spoustu krásných fotek. V Jabiru jsme bloudili, než jsme našli kemp Lakeview Park. Měli jsme docela hezkou chaloupku. Snědla jsem ohromný kus melounu a půlku housky. Bylo mi pěkně blbě a několikrát jsem měla problémy s doběhem. Stihla jsem ale vždy! V Jabiru je signál, můžu psát SMS! Rozhodli jsme se, že si po delší době dopřejeme lepší večeři. Pier Luigi si dal grilovaného emu a my dvě klokana. Popravdě, moc jsem si nepochutnala. Vysoký krvavý biftek. Teď mi leží v žaludku a doufám, že ho strávím. Když jsme vyšli na parkoviště, čekala nás velkolepá podívaná. Nebe bylo úplně plné netopýrů. Byly jich tisíce. Někteří se pouštěli dost nízko. Pozorovali jsme je jako u vytržení. V životě nikdo z nás nic podobného neviděl. Bylo to úžasné. Nebe na straně, kde zapadalo slunce, bylo světle modré a netopýři se na něm krásně vyjímali. Na temné straně dělali nebe ještě tmavším. Bylo jich neskutečné množství a přitom nezpůsobovali vůbec žádný hluk. Cestou zpět jsme konečně viděli dva menší klokany. Dnešní sumář: ptáci, asi dva krokodýli a tisíce netopýrů. To by šlo.

Ráno jsme vyjeli zpět směr Darwin. Cestou jsme míjeli divokého psa dingo, jak něco žral u silnice. Kakadu NP měří 20 000 km². Ze vzdálenosti několika desítek km jsme zpozorovali ohromný dým. To ale musí být pořádný oheň! Také byl. Hořel buš. Tady je to normální, vypalují jej po úsecích. Pokračovali jsme do Fogg Damm, kde se údajně nacházejí miliony ptáků. Možná jindy, nyní se asi někam přemístili. Ušli jsme asi 3 km pěšky a skoro nic jsme neviděli. Pak jsem spatřila modrého ptáčka. Myslím, že to byl ledňáček. Přiblížila jsem si ho hledáčkem na maximum a vyfotila! Kolem lítala spousta krásných motýlů. Vyjeli jsme autem po úzké cestě, která vedla napříč jezerem. Naštěstí je doba sucha. Po obou stranách byly cedule Warning, danger crocodiles, ale žádné jsme nepotkali. Pokračovalo se do Howard Springs, asi 35 km od Darwinu, kde máme poslední nocleh. Zítra ráno letíme. Ujedeme určitě 600 km. Ubytování je v poněkud luxusnějších kabinách. Mám dvoupostel, klimatizaci a, světe div se, i rychlovarnou konvici s kávou, čaji, mlékem a dokonce i lednici! Také tu mají internet, půl hodiny za 5 $! Asi ve tři hodiny jsme vyjeli do nedalekého národního parku. Nafotila jsem další krásné ptáky, a když už se téměř šeřilo a my se chtěli vrátit, konečně jsme potkali klokany, dokonce jednoho s malým klokánkem v kapse. Bezva.

• home
• bio
• galerie
• zápisky z cest
• výstavy
• kniha
• kalendáře
• kontakt