Florida – konečná stanice!

Airbus s námi přistál po více než dvouhodinovém letu z Guatemala City na letišti v Miami. Jediné, co jsme plánovali, bylo navštívit Cape Canaveral a Key Way. Ostatní jsme jako obvykle nechávali, jak se to „vyvine“. Bylo 18.30 hod, stmívalo se a my jsme pořád nevěděli, kde ten večer budeme spát. Zatímco já jsem hlídala zavazadla a fascinovaně si prohlížela otylé černošky a černochy, mí italští přátelé hledali na reklamních tabulích vhodný hotel. Rozhodli se pro jednu noc pro levnější variantu, neboť „bojový“ plán velel hned ráno pronajmout automobil a pokračovat na sever na prohlídku Cape Canaveral, místa, odkud startují všechny americké rakety a raketoplány. Důležité bylo se rána dožít…
Hotel, tedy lépe řečeno zařízení, kde jsme zamýšleli nocovat, se nacházelo v severozápadní části Miami nedaleko od letiště. Jak jsme se druhý den dočetli v italském „průvodci“, bylo to v nejnebezpečnější části města s největší kriminalitou. A skutečně! Dům, kam nás dovezl hotelový pick up, na který jsme čekali neskutečně dlouho, již zvenčí vzbuzoval nedůvěru. Spoře osvětlená budova v jakési zastrčené uličce nepřipomínala hotel, ale spíše zařízení úplně jiného určení. Skoro se nám ani nechtělo vejít. V recepci seděl mírně agresivní „vyautovaný“ neidentifikovatelný člověk, který nerad akceptoval, že chceme pokoje nejdříve vidět. Mladý černoch mě a mého přítele Piera Luigiho vedl ponurou chodbičkou. Pokoj, který nám ukázal, byl bez oken, jen někde těsně pod stropem byla jakási ventilačka. Bylo zde jako v prádelně. V posteli pravděpodobně ještě před chvílí někdo spal. Ale ze všeho nejmorbidněji na mne působily krvavé šmouhy po zdech. Jestli byly po zabitých nacucaných komárech nebo i po něčem jiném, jsem se rozhodla neřešit. Zmohla jsem se jen na: „Prosím, tady ne!“ (To jsem pronesla italsky, protože samozřejmě celou svoji dovolenou mluvím se svými přáteli jejich mateřštinou.) Naštěstí i oni byli stejného názoru. Když za toto hnízdo všech neřestí žádají 35$, to se asi jinde pěkně prohnu.
Vypochodovali jsme do tmy a doufali, že brzo chytneme taxi. Moc jich neprojíždělo a několik jich ani nezastavilo. Nakonec, značně utrmácení, jsme skončili v hotelu za 73$. Postel byla sice čistší, ale mě vyděsilo zjištění, že po prostěradle se prohánějí občas nějací malilinkatí tvorečkové. Kdybych alespoň věděla, jak vypadají muňky! Zničená „jako Německo“ jsem odpadla a doufala…
Po velmi neklidné noci nastalo nádherné ráno. Naštěstí jsem se ho dočkala tělesně i duševně v pořádku. Pronajali jsme si vozidlo a vydali se na sever. Celkem jsme po Floridě ujeli více než 1000 miles, tedy 1600 km, naštěstí bez nehody.
Naší první zastávkou byl skutečně Kennedy Space Center. Za vstupné 35$ vás autobus povozí po ohromném areálu. Některé rakety si můžete prohlédnout zblízka, např. loď Apollo. Na mne nejvíce zapůsobilo shlédnutí trojrozměrného filmu o konstrukci, startu a letu vesmírné lodi. Poprvé v životě jsem zažívala tuto vzrušující podívanou, která vás zcela vtáhne do děje, a máte dojem, že jste na palubě spolu s kosmonauty, že se pohybujete ve vzduchoprázdnu, že se kolem vás vznášejí předměty, že nahlížíte do nekonečných vesmírných hlubin. V 18.00 „spadla klec“ a my opět začali přemýšlet, kde složíme hlavu. Nakonec jsme dorazili do malebného městečka De Land. Teprve před 22.00 hod. jsme se ubytovali v motelu u silnice za 50$. Na stolečku bible a okénkem z WC byly vidět hřbitovní náhrobky. A ještě ke všemu se Pier Luigi zranil. Hledal za tmy nějakou restauraci a při přechodu silnice zakopl o obrubník mezi pruhy. Ledovaly jsme mu hlavu a doufaly, že bude OK.
Další den jsme pokračovali do malého města Hudson na pobřeží Mexického zálivu. Za 50$ jsme našli super hotýlek na pobřeží, ale koupat se zde nedalo. Nejen pro špatné počasí, ale neexistovaly zde pláže a cedule hlásaly HAZARDOUS ROCKS. Lodě pluly několik metrů od břehu. Seděla jsem asi 2 hodiny bez hnutí a sledovala záliv, lodě, skútry, nebe… Alespoň večeře a noc byly famózní. Ráno jsme pokračovali přes nádherné městečko St. Petersburg na jih. Velmi působivé, avšak průjezd oblastí, kterou se týden před námi prohnal hurikán Charles, byl silně depresivní. Nejprve jsme postřehli jen ohnuté stromy, pak už jsme míjeli jen pahýly a nakonec byly vyrvané celé. Domům chyběly střechy, někde stály jen zbytky zdí… Všude bylo ticho, oblast byla evakuovaná. Zastavit se nedalo, všude byl zákaz vjezdu i na parkoviště. Také nebylo proč.
Projeli jsme na jihu Floridy národní parky (např. BIG CYPRESS NATL. PRES.) a skončili na samém jihu v Key Largo. Motel, který byl cenově přijatelný, jsme dlouho hledali. Stál u silnice a za ním se skrývalo něco fascinujícího. Neuvěřitelná podívaná na moře. Byl jeden z mála, který měl plážičku, a odtud se dalo vejít do moře. Ve velmi pozdním odpoledni byla voda teplá, až skoro horká. Byla úplně čirá a plavalo v ní plno rybiček. Poměrně daleko od břehu sahala mělčina. Ještě kus od břehu byla voda tyrkysová a vodní lyžař na ní nechával sněhově bílé vlny. Kráčela jsem vodou dál a dál a vychutnávala si slastný teplý pocit. Ještě ráno před odjezdem jsem se šla vykoupat. Náhle se zatáhlo a z nebe začaly padat kapičky deště, prudkého, tropického. Po dopadu každé kapičky do vody vyskakovala na hladině spousta bublinek. Byl to úžasný úkaz.
Poslední den jsme se rozhodli strávit v Miami Beach. Pláž byla hned za silnicí a měřila jistě pár km. Po ní „jogovali“ muži i ženy, mladí i staří, tlustí i tencí, se sluchátky na uších i bez nich.
Byla to „třešnička“? Ne, aspoň pro mne ne. Preferuji divočinu, ale v tom pravém smyslu slova. Taková však byla Amerika, velký svět za velkou louží, jak jsem ji viděla a prožila přibližně za 100 hodin pobytu na Floridě.

• home
• bio
• galerie
• zápisky z cest
• výstavy
• kniha
• kalendáře
• kontakt