Latinská Amerika

Tady žili Mayové, aneb letem po Guatemale a Honduras

Opustila jsem brazilské anakondy a kajmany a po asi 2,5 hodinách letu jsme přistáli v Citá di Guatemala, hlavním městě exotické Guatemaly. Jestli bych o Brazílii řekla, že je plná velkých sociálních rozdílů a nebezpečenství, pak o Guatemale to platí dvojnásob.

Na letišti na nás čekal Alfonso, přes 2 m vysoký obr, který vyčníval nad postavami nevysokých Guatemalců asi jako Kilimandžáro nad africkou krajinou. Téměř třicetiletý, svobodný, po otci původem Španěl, rok studoval management v USA, nějakou dobu hrál za Guatemalu basket (jak jinak), nyní s otcem a bratrem „dělají business“ – dovážejí a vyvážejí všechno možné od potravin až po vybavení pro zemědělce. Během rychlého oběda před dalším letem nás seznámil s programem, který pro nás připravil. Nyní odletíme sami do severní části Guatemaly, světoznámého města Flores, v jehož blízkosti se nachází uprostřed džungle oblast Tikal s unikátními vykopávkami a pozůstatky mayské kultury. Zde strávíme několik dní, a pak po návratu do hlavního města se vydáme jeho terénním vozem napříč Guatemalou, až skončíme v Hondurasu a prohlédneme si místo s nejzachovalejšími mayskými skulpturami – Copan. Samozřejmě za jeho doprovodu.

Na letišti byl smrad, vlhko a velmi teplo. Také jsem tu zahlédla něco, co se mi okamžitě vrylo do paměti, a bylo mi jasné, že bez něčeho takového se domů nevrátím. Byly to mayské masky z pravého vzácného kamene – jady. Když však jsem spatřila vrtulové letadlo, kterým poletíme asi celou jednu hodinu, zapochybovala jsem, zda masky ještě kdy uvidím. Bylo to vlastně letadélko v porovnání s tím, čím jsme doposud létali. Vrtule svištěla přímo u druhé řady, kde jsem shodou okolností seděla já. Letadlo mělo díky turbulencím – hlavní město se totiž nachází asi 1500 m nad mořem – ve vzduchu problémy, ale let byl určitě bezpečnější než návrat zpátky, kdy jsme letěli vedle bouřky a za oknem letadélka se křižovaly ohromné blesky.

Hned druhý den jsme si zaplatili auto a vydali se do asi 60 km vzdáleného místa Tikal. Na přibližně 16 km2 se nachází zhruba na 3000 památek, ruin, z nichž většina je stále ještě zarostlá pralesem. Ale co již bylo zpřístupněno, stojí za to.

Naskytl se nám úchvatný pohled na mayské pyramidy, které se tyčí až do výše téměř 70 m, na náhrobky (stély) a obětní oltáře. Hlavně však bylo nesnesitelné vedro. Vylezla jsem 150 schodů na nejvyšší zpřístupněnou hrobku (temple), vysokou asi 66 m a měla toho stejně jako další turisté docela dost. Výhled ale stál za to. Přede mnou se otevřelo úchvatné panorama několika vrcholků pyramid vyčnívajících nad vrcholky stromů obrovské džungle. Mayové zde prý žili v období mezi 400–1200 po Kristu. Pak zmizeli. Proč, o tom panují jen dohady. Často mezi sebou válčili (avšak když přiletěli okřídlení mravenci, všeho nechali a šli sázet kukuřici), také šlechta uzavírala sňatky mezi sebou a mohli degenerovat. Dochované památky však svědčí spíše o opaku. Mayská kultura musela být velmi vyspělá. Prochodili jsme celou oblast křížem krážem, propotili několik triček a za několik dní měli v nohách několik desítek km (chodilo se vždy jen dopoledne, kdy slunce ještě tolik nepražilo).

Po návratu do Citá di Guatemala jsme nechali u paní Nacidy v rodinném penzionu část zavazadel a vydali se s Alfonsem směrem na severozápad. Naším cílem bylo jedno z nejkrásnějších koloniálních měst v Americe – Antigua. Je to nepopsatelně úchvatné město, které bývalo hlavním městem, ale protože v 18. století bylo postiženo rozsáhlým zemětřesením, přestěhovali Guatemalci svou metropoli – a tak vzniklo hlavní město Citá di Guatemala. V Antigui se dnes nesmějí stavět žádné novostavby, vše je zde konzervováno v původní podobě, a právě proto se město stává oblíbeným cílem turistů. Po třech dnech jsme měli vše prohlédnuté a vydali jsme se proto dál, výše do hor, do městečka, které je typicky indiánské a kde se konají známé trhy – Chichicastenango. Dostali jsme se tam před polednem. Převládá v něm původní indiánské obyvatelstvo a snaží se prodat turistům tradiční zboží – barevné ručně tkané látky a množství oděvů z nich ušitých, spoustu nejrůznějších předmětů z keramiky, kamene a dřeva, množství masek, váz, talířků, ale také hodinky, boty atd atd. Samozřejmě nakupuji, spoustu cetek a zbytečností, které, myslím, nejen mně udělají později velkou radost. Po několika hodinách se vracíme k autu. Když míjím jeden stánek s turisty, zdá se, že jsem zaslechla známé „hele vole“. A byli to Češi. Mí první Češi na letošní dovolené! Šlo o čtyři studenty z Prahy a Plzně. Moc mě to potěšilo.

       Guatemalci jsou zvláštní lidé – vesměs malých postav, často jsou menší než já a to už je co říci, trpěliví a tiší jako Indiáni – ptáci dělají větší hluk než oni. Alfonso odhaduje u nich asi padesátiprocentní negramotnost – to proto, že raději nechají děti pracovat, než aby je posílali do školy.

Pak jsme vyjeli k dalšímu úchvatnému místu – jezeru Atitlán. Je to prý třetí největší jezero v Guatemale, je vulkanického původu a místy je prý hluboké až 300 m. Vlnami připomíná moře. Nad ním se tyčí třítisícové vrcholky sopek a ne všechny, jak je vidět, jsou úplně vyhaslé. Ubytovali jsme se ve vesničce Panajachel a ráno si zakoupili lodní lístek do Santiaga Atitlán, městečka ležícího na druhé straně jezera. Mezi největší zážitky kromě tradičního tržiště patřil kostelík z r. 1547 s nádhernými dřevěnými oltáři. Moje fantazie pracovala naplno. Viděla jsem v ní indiánské kanoe a muže pomalované válečnými barvami, kteří brázdí hladinu Atutlánu. Na břehu indiánské vesničky, ženy a děti kolem ohně, jak s křikem vítají navrátilce…
Plavba lodí zpět trvala stejně jako tam asi 70 min.

Zpět do hlavního města jsme jeli několik hodin v koloně aut. Cesta byla spíše necesta, projížděli jsme horami a něčím, co nejprve vypadalo jako mlha, ve skutečnosti to však byly mraky. „Domů“ jsme dorazili za tmy.

Druhý den jsme se pustili směrem na východ. Naším cílem se mělo stát městečko Copan v Hondurasu. Před tím jsme však navštívili ještě místo zvané Quiringua s mnoha krásnými zachovalými náhrobky – stélami a také se spoustou nádherných velikých motýlů.

Copan je vzdálen jen asi 16 km od hranice s Guatemalou, a tak jsme plánovali nocleh už v Hondurasu. Avšak chyba lávky! Celnice se zavírá v 18,00 hod., a třebaže jsme tam přijeli přesně (posledních 25 km jsme trhali všechny rekordy), ten den se zavíralo asi s minutovým předstihem. Nebo jim šly hodinky napřed. Prostě šlus, nebyli ochotni odbavit už ani jedno auto. Museli jsme se vrátit do vnitrozemí a hledat nocleh. Našli jsme ho v asi 30 km vzdáleném městečku v jakémsi penzionu. A brzy ráno jsme cestu na hranici absolvovali znovu. Odbavení proběhlo bez problémů, kdosi zvedl závoru na špagátě a my vjeli na území Hondurasu. Pravda, bylo tam několik věcí, které byly trochu „netradiční“. Např. směnárníci. Pobíhali v prostoru mezi závorami, v ruce drželi velké balíky peněz a snažili se, abychom si vyměnili právě u nich. Trochu, a ani nevím proč, mi to připomnělo pasáže z filmu Bony a klid. Velmi nás pobouřilo, když jsme si všimli, že jakýsi domorodec křižuje mezi auty a nabízí malého pásovce. Vykoupili jsme ho za 12 amerických dolarů. Dal nám ho i s taškou. Po pár kilometrech jsme ho vypustili na svobodu. Dostal další šanci na přežití.
Cestou do Hondurasu nám Alfonso ukázal několik ploch pro přistávání malých letadel. Tady se kšeftuje s drogami. Všichni to vědí, ale dělají, že nic. Prý jinak by část obyvatelstva živořila ještě více, než živoří dnes.
Oblast Copanu se vyznačuje nádherně zachovanými stélami a skulpturami. I tady stejně jako na jiných místech se naráží na italské turisty. Všichni včetně profesionálních turistických průvodců mě automaticky řadili mezi Italy. Ohradila jsem se, že jsem Češka, a snažila jsem se naši zem přiblížit. Často marně. Zato v Copanu mě jeden průvodce „dostal“. „Achoj. Pracha nadcherny mesto, hesky cholky.“ Jasně že hezký, nejkrásnější, překládala jsem italským přátelům a radovala se jako malé dítě.

A pak zase cesta zpět do hlavního města a poslední noc u Nacidy.

Ráno jsme dojeli taxíkem na letiště. Za svého pobytu v Guatemale jsem viděla spoustu indiánských masek a několik jsem jich i koupila. Byly z keramiky, kamene a ze dřeva. Žádná však nebyla z jady a žádná nebyla tak krásná jako ta první, kterou jsem spatřila na letišti po příletu do Guatemaly. Musela jsem ji vidět ještě jednou. Byla tam! Teď se mi zdála ještě krásnější než poprvé. Chvíli jsem váhala. Rozhodlo, že jsem mohla zaplatit VISA kartou. Ach, jak lehce se platí, když nemusíte vysolit cash! Pravda, byla drahá ve srovnání s těmi cetkami, co normálně kupuji, ale byla jsem uhranutá a nemohla si pomoct.

Poslední foto s Alfonsem, a pak už sbohem Guatemalo, sbohem země nádherných panoramat, sbohem tajemní Mayové! Vzhůru do Ameriky!

• home
• bio
• galerie
• zápisky z cest
• výstavy
• kniha
• kalendáře
• kontakt