Finsko

Končil projekt „ Job Opportunities after leaving school“, do kterého byla vedle školy italské, španělské, německé a finské zapojena také Bankovní akademie, ve které jsem byla a stále ještě jsem ředitelkou. A právě ředitelé se měli ve finském Lahti účastnit závěrečného hodnocení. Byl únor...

Protože jsem člověk velmi, velmi vytížený, na nějaké velké přípravy mi nezbyl čas. No co, na těch několik dní toho moc nepotřebuji, nějaké lodičky, kostýmek, kabát, který nosím ke slavnostním příležitostem, klobouk, abych reprezentovala, a je to.

Sedím v letadle Praha – Helsinky a dívám se na své boty. Tak v těchto „bačkorách“ žádnou velkou parádu opravdu nenadělám. Včera večer jsem si narazila malíček na noze, udělala si pořádný výron a toto byly jediné boty, do kterých jsem se s bolestí dostala. Netušila jsem, že mi téměř zachrání život...

Tak co vlastně o tom Finsku vím? Země tisíce jezer, výborné hokejové mužstvo, Lahti – skokanské můstky… Cesta z Prahy netrvá dlouho a pode mnou již leží Finsko. Zatímco u nás nebylo po sněhu ani památky a teploty se pohybovaly nad bodem mrazu, tady se střídají lesy a jezera, a všechno je to bílé, jako ledové království. Cesta z letiště autobusem do Lahti mě utvrzuje v tom, že finská zima je opravdu „Zima“. Sníh jiskří, zdá se být bělejší, stříbrnější, vzduch čistší než u nás. A lidé nechodí v lodičkách, kostýmku a kloboučku… Lodičky jsem ani nevyndala, a i tak mi omrzla kolena v silonkách. Koupila jsem si rukavice a doufala, že přežiji až do konce.

Asi třetí den pobytu nám hostitel sdělil, že je pro nás připraveno večerní překvapení. Máme se co nejtepleji a sportovně obléci (ha, ha!) a čekat v pět odpoledne před hotelem. Zůstala jsem v „tradičním“, jen pod kabát jsem přidala sako od kostýmku. Ó, jak prozíravé! V pět přijel mikrobus a naložil nás - dvě Italky, dvě Španělky, ředitele s kolegyní z Drážďan a mě.

Už se šeřilo, když jsme dojeli střediska vrcholového sportu asi 30 km za Lahti, hluboko v lesích. Na závěr večeře se nás jakýsi svalnatý atlet zeptal, kolik z nás že učí tělesnou výchovu. Vyděšeně jsem se po sobě podívali. Nikdo. My jsme ředitelé a učitelé angličtiny, zněla odpověď. To bude zábavné, odvětil tazatel. Sraz byl na malém svahu, kde nám rozdal sněžnice. To si nasaďte a máte pět minut na to, abyste se v nich naučili chodit. Čeká nás osm kilometrů cesty lesem k jezeru, kde bude malý piknik.

S kolegyní z italské Pisy jsme se na sebe vyděšeně podívaly. Ta také vypadala moc dobře! Zatímco já jsem vyměnila svůj apartní klobouček za vlněný šál, ona ten svůj nesundala. Doplnila ho roztomilou růžovou kombinézou a přes rameno zavěšenou černou kabelkou, která se běžně hodí na návštěvu divadelního představení. A pak jsme vyrazili! První a poslední šli krásní, urostlí a natrénovaní finští atleti s rozsvícenou lucernou a pak my, jako procesí k panence. Kráčeli jsme ve sněžnicích hlubokým a nekonečným nočním finským lesem, pod nohama nám vrzal sníh, mrzlo jen praštělo a já doufala, že všechna dravá zvířata, jako jsou vlci, medvědi a bůh ví co ještě, na rozdíl od nás, již spí. Nevím, co mě zahřívalo víc: jestli strach nebo rychlá chůze. Cesta vedla spíše z kopce a já myslela na to, jaká asi bude cesta zpátky.

Po více než hodině se trochu otevřela krajina a v dálce se objevilo světýlko. Že by perníková chaloupka? Ne, ta to nebyla, ale také to bylo jako v pohádce. Jezero, u něho srub, před ním plálo ohniště a na něm cosi připravoval další mladý a velmi sympatický sportovec. Kolem ohně bylo nachystáno sezení pokryté kožešinami. Tam jsme se usadili a připili si jakýmsi horkým drinkem. A protože jsem normálně abstinent, po druhé skleničce tohoto zázračného moku jsem přestala myslit na cestu zpátky a na otázku, za je mi teplo, jsem odpověděla - teplo dědečku, teplo. To už také voněli opékající se lososi.

Všechno to bylo tak romantické a kouzelné, že jsem se potřebovala okamžitě se svými dojmy s někým podělit. Vytáhla jsem mobilní telefon a vytočila číslo svého syna. Ozval se mírně otráveným hlasem. Ty člověče, to mi nebudeš věřit, kde teď jsem. Lesy, ohně, lososi... Jo, to je fajn, zní odpověď, já právě dojedl tři dni staré řízky.

A je po romantice. Tvrdý návrat do reality. Zdá se mi, že slyším zvuk motoru. Přijeli pro vás, rychle nasedat! Ke srubu dorazil sněžný skútr, který vlekl jakousi „vaničku“ vystlanou kožešinami. Tam se musíte vejít. A my se tam vešli! Z cesty zpět vím jen to, že jsme se smýkali ze skútrem, přiotráveni výfukovými plyny, já uprostřed shluku těl, aniž bych přesně věděla, čí je která ruka nebo noha. Tak tohle byl můj největší zážitek z Finska, zážitek, na který do smrti nezapomenu.

< zpět

^ nahoru | VŠFS | webmaster