Jižní Afrika

Letem světem, aneb jedem do Afriky, jedem do Jihoafrické republiky

Magický Silvestr 1999 změnil můj život, alespoň co se týče dovolených, zásadním způsobem. Do té doby nic zvláštního. Manžel odmítá létat, takže tuzemská dovolená, max. autem k přátelům do Itálie a asi dvakrát s dětmi do Turecka a na Krétu.

Magický konec roku 1999 trávili v Praze i Fabia a Pier Luigi, letití italští přátelé, a ti rozhodli: Na dovolené budeš jezdit s námi! Proč ne? První naše společná cesta měla vést do jižní Afriky, ale to jsem ještě netušila, že…
„Matko, fakt si myslíš, že dnes odletíš?“ volá na mne od počítače mladší syn Bohouš, po kterém jsem již od včerejška chtěla vytisknout nějaké informace o místech, kam se za 6 hodin chystám odletět. Teď tryskem balím, vařím a konečně se začínám ladit na cestu. Je půlka července, sobota před polednem, ještě včera jsem byla až do večera ve škole, jsem totálně „mrtvá“, přede mnou je dlouhý let Praha – Paříž (kde se připojím k Italům) – Johannesburg, a teď ještě tato blbost. To už mu s vařečkou v ruce stojím za zády a zírám na internetové stránky. „Máš vízum?“, pokračuje nelítostně. „Na co vízum, Italové nic neříkali“ namítám nejistě. „No jo, ti už jsou v Evropské unii, tak ho mít nemusí, ale ty jo, my ještě visíme na stromě“ provokuje zcela bezostyšně. Zírám na monitor a obava se stává skutečností. Nejprve se snažím nepodlehnout šoku a být akční. Volám letiště. Realita je krutá. Nevpustí mě do letadla, a nebýt sobota, prý bych měla šanci dostat vízum na ambasádě na počkání a zadarmo. Strhávám zástěru a dělám ještě poslední pokus. Manžel mi v té době odjel koupit dalekohled, tvrdil totiž, že na safari bez dalekohledu nemá cenu jet. Starší syn Emil mě veze do Vršovic. Velvyslanectví je zabedněné. To je totální konec! Slzy se mi hrnou do očí a volám na místě mobilem Torino. Zrovna se chystají odjet na letiště. „Mia vacanza e finita – moje dovolená skončila“, oznamuji šokovaným přátelům a pláču. Emoce se nedají udržet. Vyčítám si spoustu věcí. „Musíš za námi přijet, ozveme se ti, kde na tebe počkáme, hned v pondělí si to vyřídíš, přebukuj si letenku, nebreč, to dokážeš!“ Italové to za mne nechtějí vzdát. Doma ještě stíhám volat letiště a překládám letenku. Pak se hroutím s dalekohledem v ruce. Celý zbytek dne a ještě půlku neděle jsem prospala. Cítila jsem se tak mnohem lépe, a když Italové k večeru volali z Kapského Města, byla jsem už v pohodě. „Fajn, to nebude problém, ve středu se uvidíme na letišti v Cape Town,“ potvrzuji, „ a dík za změnu programu.“ Chtěli jsme totiž původně začínat národním parkem Kruger.

Je úterý podvečer, letím směr Paříž, kde už na mě nikdo nečeká. Pak změním letiště a naberu směr rovník, a pak ještě jižněji až do Johannesburgu. Tam zase změna letiště a za několik hodin poté přistanu v Kapském Městě. V ruksáčku mám pas s vízem, které fakt nic nestálo a bylo hotové dnes ráno. Změna letenky stála sice 100 dolarů, ale za blbost se platí, říkám si. V Paříži jsem za necelé tři hodiny a celkem bez problémů nacházím gate, odkud budu za čtyři hodiny pokračovat. Celou dobu jsem pochodovala v čekárně 30 metrů tam a zpět, abych se unavila a během dlouhého letu alespoň chvilku spala. Před půlnocí jsem nastoupila do obrovského airbusu. Sedím na posledním sedadle, takže nejde sklápět, vedle asi 15letého Francouze. Každý cestující má k dispozici deku, „stínítko“ očí, ucpávky do uší a před sebou monitor, na kterém lze vyladit v pěti světových jazycích program: hudbu, romantický film, detektivku nebo sledovat let - polohu letadla, vzdálenost od startu a do cíle, rychlost, venkovní teplotu, výšku letu apod. A právě tímto se zaměstnávám, pokud zrovna nesetrvávám v polomdlobě. Let byl celkem klidný, až na jednu moji drobnou osobní tragédii. Sundala jsem si brýle a zastrčila je do kolečka, kam se má zasouvat kelímek s pitím. Nevím, jak se to stalo, asi v polomdlobě jsem k nim byla nešetrná, prostě jsem si je rozbila. Protože byly multifokální a na blízko mám čtyři dioptrie, oprávněně jsem očekávala komplikace. Při balení kufru mi něco našeptávalo: „Vezmi si náhradní brýle, vezmi si staré brýle se sebou.“ To byla nějaká vyšší prozřetelnost a já se těšila, že v Kapském Městě je z kufru vybalím. Když už je řeč o kufru, stojí za zmínku moje vybavení. Sám kufr byl zcela nový, svou velikostí připomínal lodní, byl značkový (SAMSUNITE) a na kolečkách. K němu jsem měla ještě malý ruksáček, kde bylo nějaké jídlo, dalekohled, malý diktafon, ponožky a svetr do letadla, doklady a peníze. Kufr byl poloprázdný. Vždyť jedu do Afriky! Moje představy o tomto kontinentu byly velmi romantické a o JAR jsem věděla jen to, že je to údajně jedna z nejkrásnějších zemí na světě. Představovala jsem si velmi teplé podnebí a tomu odpovídalo i moje oblečení. Letní sukně s halenkou s černým lehounkým blizerem a apartní slaměný klobouček, zakoupený v modelovém kloboučnictví na Václaváku. V kufru asi dvoje plavky, další sukně, kraťasy, jedny dlouhé kalhoty a větrovka pro jistotu, prádlo, trička, rezervní boty, hygienické potřeby a ještě pár maličkostí. Po asi 12hodinovém letu se přiblížil Johannesburg. Nyní jsem měla projít životní zkouškou. Dokázat změnit letiště z mezinárodního na „domestic“. Ale osud byl ke mně zase milostivý. Můj „soused“ shodou okolností rovněž letěl do Kapského Města. Protože byl nezletilý, postaraly se o něho letušky a já se k němu tzv. přifařila. To bylo moje štěstí, protože jinak bych jen stěží stihla letadlo o hodinu později. A co hůř. V Praze mi tvrdili, že se o kufr nemám starat, stanice určení je KM. Tady mi ale letušky vysvětlily, že když si kufr nevyzvednu, také se s ním již nemusím shledat. Asi měly pravdu. Jak jinak si vysvětlit, že o chvíli později můj kufr kroužil po pohyblivém okruhu spolu s ostatními, které končily svoji pouť v Johannesburgu. Prostředí letiště již bylo exotické. Zvlášť na mě působili černoši. Bylo jich hodně a byli oblečeni na Afriku velmi podivně – dlouhé kalhoty, kabáty, bundy a na hlavě řada z nich měla čepici! Já jsem se svým oblečením rovněž vzbuzovala pozornost. No co, jiný kraj, jiný mrav, říkala jsem si. Pokračovali jsme boeingem. Většinu posádky tvořily ženy a děti. Měla jsem všeho plné zuby a těšila jsem se, až za tři hodiny letu skončí moje martýrium. Letadlo letělo v podstatně nižší výšce a já mohla nějakou dobu pozorovat okénkem, co je pod námi. Pak ale nastalo prudké zhoršení počasí. Černočerné mraky, ošklivá turbulence a k mému údivu ženy začaly vytahovat prošívané bundy. „Je zle, koza dojí krev,“ vzpomněla jsem si na průpovídku mojí babičky při pohledu na můj apartní klobouček. A pak se to stalo. Byli jsme asi 40 minut letu od Kapského Města, když se letadlo začalo prudce propadat. Pád trval několik vteřin. Volně ležící věci létaly letadlem, ženy křičely, děti brečely a já seděla konsternovaná, neschopná vydat jakýkoliv hlásek. Jen něco uvnitř mě věřilo, že se pád zastaví. A zastavil. V zápětí se ozval kapitán letadla a oznámil, že pod námi byly vysoké hory, kolem kterých byly vzduchové víry a my jsme se propadli 200 metrů. Omluvil se a slíbil, že se to nebude opakovat. Jak moc jsem mu to chtěla věřit! Asi v 15 hodin jsme přistáli na letišti v Cape Town. Déšť bičoval letadlo, černé mraky visely nízko nad zemí a byla taková zima, jako by mělo začít každou chvíli sněžit. Od Italů jsem se později dozvěděla, že na mne byl při vystupování z letadla pohled „pro bohy“. Schoulená do sebe, jednou rukou jsem svírala ruksáček a druhou přidržovala klobouček, který by se jinak byl jistě vznesl k africkému nebi. Černý blizer kolem mne vál jako by to byla křídla. Sama jsem pochybovala o tom, že jsem přistála v Africe, a ne někde na Sibiři. Přátelé mě přivítali s ohromnou kyticí proteí královských. V ten moment mi bylo jasné, k čemu mám ten velký kufr. Nyní usušené zdobí můj obývací pokoj. Odejeli jsme taxíkem do penzionu v části města hned pod Stolovou horou. Měla jsem svůj pokoj, domácí zapnul elektrické zářiče a po chvíli se starožitně vybaveným pokojem s výhledem na přístav linulo příjemné teplo. Výhodou bylo také to, že ČR a JAR, ač od sebe vzdáleny tisíce km, leží ve stejném časovém pásmu. Mí přátelé měli očividnou radost ze shledání. Byli již aklimatizovaní, zorientovaní a v pohodě. Mě to teprve všechno postupně docházelo. Pozvali mě na první večeři. Předtím jsme ještě stihli navštívit tržiště a já si koupila první africkou masku. Krásnou. Povečeřeli jsme klokaní bifteky a kolem 21 hodiny jsem upadla ve „své“ posteli do mdlob, přikrytá asi třemi peřinami jsem ještě pomyslela na to, že jsem si Afriku představovala jinak, a pak jsem dopadla jak Karafiátovi broučci – spala jsem a spala a spala.

Těch několik dní, co jsme trávili v Kapském Městě a okolí, je naprosto nezapomenutelných. Ať už se jedná o výlet do Hermanu, kde kousek od pobřeží bylo možno vidět tři velryby, nebo o návštěvu vesnice-muzea, kde jsou domy zachované od doby kolonizace až do 19. století. Podnikli jsme výlety po Kapském Městě a byli jsme konfrontováni se současností i minulostí apartheidu. Procházeli jsme se přístavem i výstavními čtvrtěmi, navštívili jsme i bývalá černošská getha i nuzácké příměstské kolonie, kde nebylo v zájmu bezpečí radno opustit bezpečí auta. Zajímali jsme se o život černochů i bělochu, o systém školství, negramotnost, zaměstnanost atd. Hlavně také jsme se starali o nás další program – návrat do Johannesburgu a hlavní cíl naší cesty – asi týdenní safari v největším národním parku na jihu Afriky – Kruger parku.

Let proběhl bez komplikací. Jen nad pohořím, kde jsem při cestě do Cape Town zažila „propadnutí“ letadla, jsem ještě jednou pocítila mrazení.

Brzy ráno se nás před hotelem sešlo devět - angličtí novomanželé, matka se synem ze SRN, Belgičan, Japonka a my tři. Automobil dorazil vzápětí. Ve zdejší mluvě je nazýván „truck“, auto na safari. Cesta z Johannesburgu vedla po dálnici směrem na Middelburg a Nelspruit. Bylo psí počasí. Mlha, že bys ji mohl krájet. A zima. Cesta tedy neubíhala tak rychle, jak náš průvodce počítal. Po několika přestávkách na odpočívadlech, která jsou poměrně luxusně vybavena (stolky, lavičky, ohniště k přípravě jídel, jakési otevřené kuchyňky s přívodem i horké vody, elektrickým proudem, velmi čisté toalety, apod.), kde jsem si společnými silami připravili v poledne oběd a já byla napadená stádem opiček, jsme k večeru odbočili do Hazyview. Několik km za tímto městečkem jsme dorazili k vratům, která náš vůdce odemkl a my vjeli do jakéhosi „předparku“. To už byla tma jak v pytli. V Africe se totiž téměř nestmívá. Úderem 18hod. končí den a hned je noc. Proto také v národních parcích je zákaz pohybovat se venku po této hodině. Přesto náš truck si prorážel cestu ještě dlouho poté po úzké nezpevněné cestě, na které byly hluboké výmoly, která prudce stoupala a hned zas klesala. Na některých místech vedly provizorní dřevěné lávky nad téměř vyschlými říčkami, jen taktak, že jsme se na ně strefili. Jindy si auto proráželo cestu buší, větve mlátily do oken, za kterými byla černočerná tma. Konečně jsme po delším bloudění a několika telefonátech našeho průvodce našli tu správnou cestu, co nás dovedla do stanoveného tábora.

Protože se spalo po dvou, byla mi přidělena mladá Japonka. Kromě stanů stála na stanovišti zděná budova, ve které byla kuchyně a WC. Sprchy byly pod širákem, oddělené od sebe jen jakýmisi rohožemi. Třebaže teplota se pohybovala kolem 12 stupňů, sprchu jsem si neodpustila. A tak mi na obličej crčela studená voda a já blaženě zírala na nebe. Nebe úplně jiné, než jaké vidím dnes a denně u nás. Bylo černé jak Afrika sama, poseté miliony hvězd a jako perla mezi nimi zářil Jižní kříž. To byl vizuální dojem. A k tomu je nutné doplnit i ten akustický. Zvuk buše. Zvuk šelem a dalších zvířat a ptáků, který byl pro mne nový a tak silný, že vzbuzoval respekt. I rada, kterou jsme dostali, byla stejného ražení: „Pokud budete v noci muset opustit stan, nevzdalujte se od něho daleko a vyjděte vždy s rozsvícenou baterkou. Pokud se náhodou setkáte se lvem, zásadně se nehýbejte a počkejte, až odběhne.“ Po pravdě řečeno, doufala jsem, že takhle straší turisty z Evropy. Pro jistotu jsem však ze stanu nevyšla.

Možná i proto, že jsem byla do rána zmrzlá jak rampouch. Nad ránem totiž teplota klesla na 6 stupňů a já zjistila, že od doby, kdy jsem s horolezci stanovala na sněhu, už uteklo hodně vody. Po chabé snídani jsme vyrazili na první průzkum buše. Šlo se pěšky, v řadě, nemluvilo se a sledovaly se stopy. Viděli jsme první zvířata – kudu, pakoně, impaly, antilopy a zebry. Po návratu, obědě a siestě přijel jakýsi džíp se dvěma obrovitými černochy a vyjelo se znova. Tentokrát se jelo mnohem dál. Jeden černoch seděl za volantem a druhý na jakési sedačce na přední kapotě. Ten se rozhlížel po okolí a ukazoval nám zvířata. Nedivte se, prosím. Alespoň na počátku to bylo třeba. Zvířata totiž poměrně dobře splývala s okolím. Po delší době jsme dojeli na jakýsi pahorek, kde bylo vybudováno stanoviště s nádherným výhledem nad nekonečnou buší. Rozdělali jsme oheň a čekali na západ slunce. Byl to mimořádný zážitek – zapadlo jako lusknutím prstů a pod nebem posetým hvězdami, za zvuků šakalů, hyen, nočních ptáků a nevím čeho všeho ještě, jsme připravili večeři. To už zase byla hrozná zima. Černoch se opět vydrápal na sedačku na kapotě, tentokrát se zabalil do kožichu a narazil si kulicha. V ruce třímal reflektor, kterým pročesával okolní krajinu a hledal zvířata. Připadala jsem si jak voyer nahlížející v noci do oken jiných a pozorující, co dělají. Téměř po dvouhodinové jízdě jsme se dodrkotali do tábora. Tentokrát jsem se zachovala stejně, jako moje Japonka již předcházející noci. Navlíkla jsem na sebe všechno, co jsem ve svém lodním kufru měla. Stejně to moc nepomohlo. Abych lépe usnula, nasadila jsem ucpávky do uší. To zabralo. Spala jsem jak nemluvně a ráno mě museli budit.

To už jsme se vydali do místa zvaném Skukuza, kde je jeden ze vstupů do národního parku Kruger. Už v roce 1898 bylo území na severovýchodě JAR dlouhé asi 350 km a široké až 60 km vyhlášeno prezidentem Krugerem rezervací. Je to nejstarší národní park jižní Afriky, bohatý na zvířenu. Před 5-ti lety zde žilo asi 300 gepardů, 900 leopardů, 1500 lvů, 200 hyen proužkatých, 300 psů divokých, 200 nosorožců černých, 1300 nosorožců bílých, 16000 impal, 3000 hrochů, 2300 antilop, 15000 pakoňů modrých, 32000 zeber, 30000 bizonů, 7500 slonů, 5000 žiraf atd. Parkem vedou hlavní silnice asfaltované a vedlejší silnice. Auto se nesmí opouštět mimo vyhrazená místa. Okna se dají zvláštním způsobem stahovat, jedině když se přiblíží stádo opic, je nutné ve vlastním zájmu rychle zavírat. Jen jednou byl náš vůdce pomalý a už měl uvnitř za volantem opici, která neuvěřitelně rychle chňapla jeho igelitovou tašku a než bys řekl švec, byla i s ní v trapu. Naštěstí v ní byla pouze svačina. Se všemi výše jmenovanými zvířaty jsem měla tu čest setkat se „tváří v tvář“ a mnohdy ne s jedním exemplářem jako v ZOO, ale celým stádem – např. stádo bizonů čítalo cca 70ks, stádo slonů 10ks, apod.

Byl to nezapomenutelný týden – přes den jsme brázdili křížem krážem cesty národního parku a na noc jsme vždy zakotvili v některém z kempů. Ale pod stany se nespalo. Tato stanoviště jsou vybavena krásnými chatkami, obchody, ba někde je i pošta a restaurace. Často jsem si přivstala do probouzející se přírody a užasle sledovala neslyšně se pasoucí stáda antilop mezi chatkami nebo naopak kolem 19.hod. (a to už byla tma tmoucí) pozorovala ze zápraží nádhernou hvězdnou africkou oblohu.

Hned po návratu do Johannesburgu nás čekala další cesta. Tentokrát jsme jeli jen my tři, dopravní prostředek byl jakýsi minibus a řidič byl řidička. O co byla mladší (23 let), o to víc vážila (cca 120 kg). Byla běloška a nebyla s ní žádná legrace. Tentokrát jsme vyjeli k pobřeží Indického oceánu do národního parku Hluhluwe Umfolozi a k jezeru Santa Lucia. Je sice pravda, že po Kruger parku již vás máloco překvapí, musím však uznat, že naše průvodkyně výborně vařila a grilovala a i její řidičské umění je třeba ocenit. Nejvíce vzpomínám na zvláštní pozorovatelny zvěře, které umožňovaly sledovat je z velké blízkosti, aniž by o nás věděla. Po třídenním pobytu v tomto parku jsme se přemístili k ohromnému jezeru Santa Lucia u pobřeží Indického oceánu. Jen taktak jsme stihli výletní loď, která na dvouhodinové plavbě projede část jezera a turisté mohou nadšeně sledovat stáda hrochů, ohromné krokodýly a krásné ptáky, kteří hnízdí v přilehlé vegetaci. Nás, aby toho nebylo málo, zastihl silný monzunový déšť. Sotva jsme zakotvili, ustal, a nám se podařilo přemluvit průvodkyni, abychom se nevraceli stejnou cestou, ale při pobřeží do Durbanu, a pak vnitrozemím zpět do Johannesburgu. Skoro jsme byli zaskočeni, když souhlasila. A tak nás čekalo téměř 800 nádherných km, kdy jsme s nosem přilepeným na sklo sledovali měnící se africkou krajinu. Až zase padla noc a to už jsme se modlili, aby naše průvodkyně neusnula za volantem a my živí a zdraví dojeli do cíle.
Povedlo se! Před návratem domů jsme ještě navštívili několik tržišť a nakupovali suvenýry. Mezi moje nelepší úlovky bezesporu patří dvě veliké dřevěné svatební masky a náušnice koupené u „starého Žida“.

Třebaže jsem v dalších letech navštívila i jiné exotické země, jako byl Vietnam, Laos, Kambodža, Thajsko nebo Ekvádor, nejkrásnější pocity a místo, kam bych se ráda vrátila, je JAR. A i když je to přes tři roky, co jsem se vrátila, stačí rozložit fotografie, chvíli je prohlížet, pak zavřít oči a všechno je zpátky...

Xadonia, květen 2003

Xadonia, říjen 2003

< zpět

^ nahoru | VŠFS | webmaster