Namibie

Letem světem do Namibie

fotogalerie:
37 obrázků

Svůj cestovatelský katalog jsem letos rozšířila o africkou Namibii. Přistání na letišti v poušti asi 45 km od Windhoeku bylo doprovázeno silnými turbulencemi. Ne nadarmo znamená hlavní město Namibie v překladu Větrná hora. Ještě před přistáním jsme letěli stovky kilometrů nad pouští a polopouští. Opravdu je Namibie drahokam Afriky?!

Hotel vlastnil nějaký Němec. Jak jinak, když Namibie byla v minulosti německou kolonií. Řada místopisných názvů je z němčiny, německy se poměrně dobře domluvíte, zejména ve městech, neboť silná německá menšina toho zde vlastní hodně.

Windhoek je vysokohorské velkoměsto. Vysoká nadmořská výška se vždy projeví tak, že mě začne pobolívat hlava a smrkám krev. Také je zde plno obchodů, kde dostanete koupit vše, pokud máte peníze. My však chtěli hlavně auto s řidičem a vyrazit do „terénu“. To se podařilo a před námi bylo neskutečných 4500 km napříč Namibií. Rtuť na teploměru před hotelovou recepcí ukazovala minimální teplotu z noci. Nevěřila jsem svým očím! Minus 2° Celsia! A to mám za pár dní spát pod stanem. To asi nepřežiji. Před obědem už teploměr na slunci ukazuje 28.

Konečně jsme si vybrali cestovní kancelář, najali auto s řidičem a průvodcem a vyjeli. Průvodce se jmenoval Nessy, mluvil anglicky a německy. Řidič mě šokoval, neboť na uvítanou řekl: „Jako sa voláš? Budeš mě kamaratka?“ Jmenoval se Penda.

Pendovi rodiče bojovali ve válce mezi Angolou a Namibií. Bývalé socialistické státy chtěly pomoci, „posbíraly“ děti a odvezly je do Evropy. Nessy se ocitl v NDR, Penda se asi ve čtyřech letech dostal na Slovensko do Považské Bystrice. Strávil tam pět let a, jak sám říká, patřila k těm nejkrásnějším v jeho životě. Když se vrátil do Afriky, otec už nežil. Matka na následky zranění zemřela krátce poté. A aby toho nebylo málo, nikdo mu nerozuměl, protože v Namibii se slovensky nemluví. Třebaže je mu dnes už 24 let, rozpomněl se na řadu slovenských dětských písniček a slov.

Jedeme na jih. Asi 600 km po asfaltové cestě, na hranici s Jihoafrickou republikou je Fish River Canyon. Krajina se mění, ubývá vegetace a pár desítek km před cílem lije jako z konve, třebaže je období sucha. Do toho prosvítají sluneční paprsky, takže výsledkem jsou duhy a také rozhodnutí, že dnes ve městečku Ai-Ais ve stanu spát nebudeme… Druhý den jsme vyrazili do Fish River Canyonu. Je to úžasná, naprosto ohromující podívaná. Je to druhý největší kaňon na světě a nachází se v místě, kde se prý dělily kontinenty. Jsou to vlastně dva kaňony v sobě, každý vznikl v jiné době. V okolní kamenité půdě roste mnoho euforbií, sukulentů a také aloí. Euforbie jsou jedovatá křoví. Nesmějí se přikládat na oheň, neboť jejich kouř je jedovatý. Z rozlomené větvičky vytéká jedovaté mléko. Větve ponořené do vody paralyzují ryby. Jedině černý nosorožec si prý na nich pochutnává bez následků. Dříví, kromě dvou druhů z aloe, se v Namibii nesmí sbírat, je to trestné.

Z kaňonu jsme se přemístili k hradu. Ano, opravdu, nespletla jsem se. Duwishib Castle je skutečná rarita. Na začátku 20. století německý baron von Wolf v době kolonizace Namibie postavil na krásném místě hrad. Veškerý materiál i interiéry dovezl z Německa. Něco neskutečného! Muži často dělají bláznivé kousky kvůli ženám. Cherchez la femme! Tentokrát šlo o krásku z velmi bohaté německé rodiny, otec prý byl ambassador v USA. Slečna sem přijela dvakrát na návštěvu, potřetí již neměla zájem. Baron von Wolf se prý velmi trápil. Pochopitelně. Až jednoho dne nepochopitelně zmizel. Vše zanechal na svém místě. Traduje se kolem toho několik historek – buď si na něho počíhali černoši, kteří s ním měli nevyřízené účty z jeho krvelačného řádění, nebo se soužením zbláznil a zmizel v nehostinné krajině, nebo se bez rozloučení vrátil do své vlasti, anebo se stalo ještě něco úplně jiného… Já mám na toto místo také své hororové vzpomínky. Byla to vlastně naše první noc pod stanem. Ve velikém stanu jsem se mohla sice i postavit, ale to mi v noci k ničemu dobré nebylo. Spíš naopak. Byla totiž nejchladnější noc, jakou jsem v Namibii pod stanem zažila. Neuvěřitelná nula!! Myslela jsem, že se nedožiji zimou rána. Nepomohla mi ani moravská slivovice, oceněná na soutěži slivovic cenou nejvyšší kvality. Spíš ještě zhoršila moji depresi. Navlékla jsem si úplně všechno, co jsem v kufru nalezla, včetně rukavic. Strašná zima. Představa, že jednu noc vydržím, ale zbylých deset asi těžko, mě znova vrhla do beznaděje a ještě větší deprese. Vstávalo se po šesté a já vůbec nemluvila. Nemohla jsem. Rychlá jednoduchá snídaně a hlavně trochu horké kávy mě mírně rozmrazily. Vyrazili jsme na další cestu. Teprve stoupající teplota, jak jsme se přibližovali k poušti Namib, měla na moji náladu blahodárné účinky. Dnes dojedeme do Sesriem, kde se utáboříme. Cesta byla prašná, samá díra. Míjíme stromy s obrovitými ptačími hnízdy, kde žijí celé ptačí kolonie. Teplota naštěstí výrazně stoupá, všude se vznáší prach a já konečně roztávám. Za chvíli máme v kolech už 1300 km. Míjíme úchvatné skály, jednou s „useknutými“ vršky, jindy vypadající jako hromada kamení, kterou někdo před chvílí vysypal z auta. Po nějaké době se objevuje první písek. Vítá nás poušť Namib. Je hrozné vedro, ale v noci prý bude zase zima. Ach jo, povzdechnu si, snad to nejhorší už mám za sebou. Po šesté hodině zapadlo slunce a byla zase zima. Dostala jsem do stanu plynovou lampu a trochu si to tam zahřála. Nic nenechám náhodě, „nabalím“ se hned. Spala jsem bez probuzení až do půl páté. Po tradiční snídani, která se obvykle skládá z několika krekrů, plátku sýra, banánu a kávy s mlékem, jsme vyjeli na duny. Přesedli jsme na místní dopravu s náhonem na všechna kola, protože náš VW tranzit by tolik písku nezvládl. Jako první jsme zdolali dunu Sossusvlei. Není to úplně snadné. Nohy se boří do písku, strmě stoupáme, fouká vítr a proto tolik necítíme žhnoucí slunce. Bez vody jsme ztraceni, sucho by se dalo krájet. Mám z toho rozpraskané rty. Vítr zvedá písek, musíme se smířit s tím, že ho máme absolutně všude. Zato pohled, který se nám z vrcholku naskytne, je něco, co se nedá slovy popsat, je to něco, co se musí vidět! Každého ohromí dálka. Kam jen oko dohlédne, se zvedají písečné duny. Ohromí nás i výška. Kdo to kdy viděl, aby příroda nakupila písek až do výšky 200 m! A co teprve tvary, ty jsou opravdu úchvatné. A když se k tomu přidá hra světel a stínů, zůstane každý zcela určitě, stejně jako já, fascinovaně zírat. Jaká to nádhera! Srdce mi buší v krku, do očí se derou slzy emocí. Můj syn by asi poznamenal, že jsem „měkká“. Penda se pomalu rozmlouvá slovensky. Je mi moc sympatický. Těch pět let v bývalém Československu a později ještě čtyři roky v Anglii ho hodně poznamenaly. Ačkoli je černoch, zdá se mi, jako by úplně do Afriky nepatřil. Má takové to evropské, noblesnější chování, sebevědomí, srší energií. Možná to tak vnímám proto, že je prvním černochem, kterého jsem mohla poznat „zblízka“. Palko, říkám mu, já tě adoptuji, budeš můj adoptivní syn. A od toho okamžiku mě oslovuje „moja mamička“. Další zastávka byla u duny č. 45. Je bezesporu nejznámější a nejfotogeničtější. Stává se nejčastější obětí turistů i profesionálních fotografů. Nikdo neví, zda se tak jmenuje proto, že je 45 km od Sossusvlei, nebo při číslování dun na ni vyšlo právě toto číslo. Její až smyslné tvary nenechají nikoho chladným. „Vlasy“ jí vanou ve větru a vyzývavě vybízí ke zdolání. A vyvolené pak odmění. Jako Pendu. Zdolal ji hravě, neboť on je gejzír energie, optimismu a je neustále v pohybu. Na vrcholku zmizel v písečném oparu. Vrátil se se širokým zářivým úsměvem na tváři a s „novou“ kšiltovkou na hlavě. Jeho oči mírně zalité slzami dojetí se střetly s mými. Na čepici bylo totiž napsáno: Vysoká škola chemicko-technologická v Praze.

Opustili jsme poušť Namib směrem na sever, neboť oblast na jih od města Luderitz je přísně střežená. Hlavně proto, že moře tu vyplavuje krásné diamanty. Prý je do moře přinášejí jihoafrické řeky a proudy je vynášejí tady na namibijském pobřeží.

Penda, můj černošský přítel a náš řidič, k nalezené kšiltovce na jedné z dun v poušti Namib s nápisem Vysoká škola chemicko-technologická v Praze dostal ode mne tričko s logem a nápisem Vysoká škola finanční a správní. Obě dvě věci opatroval víc než oko v hlavě. Našim cílem bylo město Swakopmund a jeho okolí. Založeno bylo Němci před 115 lety jako přístav. V době první světové války ho ukořistila Jižní Afrika, na přístav se zapomnělo, a naopak se stalo letoviskem. Do dneška si proto zachovalo kouzelný ráz starého koloniálního přístavu. Ještě zajímavější než město samé je jeho okolí. Směrem na sever leží Skeleton Coast (pobřeží koster) a směrem na jih se rozkládá tzv. měsíční krajina, kde roste tisíciletá fosílie. Ano, slyšíte dobře, živoucí fosílie, Welwitschia mirabilis! Nejprve však pár slov k Pobřeží koster.

Po pravdě řečeno, velká severní část tohoto pobřeží zůstává pro návštěvníky uzavřená. Je to totiž zakázané území kvůli bezpečnosti, rozlehlosti, nepřístupnosti a zrádnosti písečných končin. Pobřeží vypadá velmi pustě, nacházejí se zde vraky lodí a kostry po ztroskotancích, neboť se zrovna dvakrát nehodí pro klidné přistávání. Vody jsou však plné ryb, žijí zde ohromné lachtaní kolonie, lze vidět i gazely, zebry, žirafy a prý i lvy. Ty jsme neviděli, zato cestu nám zkřížil šakal, a dlouhou dobu jsme strávili pozorováním ohromného stáda mořských lvounů. Jinak nic než burácení moře. A mlha a zima. My dojeli jen do Cape Gross.

Zato cesta za Welwitschiou mirabilis – pro nás, Čechy, zvanou familiérně Adélou – byla plná dobrodružství. Tak za prvé jsme vyjeli dost pozdě odpoledne. Když se v Namibii setmí, jízda se stává po těch strašných cestách poněkud nebezpečnou. Ta naše silnice byla opravdu samá díra, připomínala spíše tankodrom, my však neměli ani tank, ani vůz 4 x 4. Také jsme vůbec nevěděli, kde přesně Adéla roste, a bylo nad slunce jasné, že ve tmě ji nemůžeme najít. Jeli jsme, jako když nás čerti honí. Už se začínalo stmívat a pořád nic! V autě panovalo určité napětí. Po takové námaze, několik hodin 20–30 kilometrovou rychlostí přes výmoly, nikdo to nechtěl vzdát. Začala jsem se bát, jak dojedeme zpět, když náhle Penda zařval: „There is…!“ Mystická Welwitschia trůnila asi 10 metrů od cesty. Je to hermafroditní rostlina a prý se dožívá až 5 miliónů let. Ta čísla mě vždycky dostávají a říkám si, jak se to dá asi spočítat… Nejdříve vyrostou jen 2 listy. Ty jsou větrem během staletí rozervány na cáry kolem blizen a pestíků. Pokochali jsme se pohledem, udělali pár fotek a rychle zpět. Slunce už dávno zapadlo, když jsme se konečně dokodrcali na asfaltku…

Další cesta nás zavedla do blízkosti pohoří Brandberg v oblasti zvané Damaraland, obývané lidmi Damara. Jejich jazyk je velmi zvláštní – jakési mlaskání jazykem. Masív Brandberg (Ohnivá hora – podle světelného efektu při západu slunce) ukrývá jedny z nejkrásnějších afrických prehistorických maleb a rytin, má svůj vlastní ekosystém a také nejznámější malbu – White Lady (Bílou paní). Je to šaman v transu obklopený dalšími rituálními zvířaty a lidmi. Navštívili jsme také „Namibijskou Arizonu“, nádhernou scenérii jakoby přenesenou ze Starého západu, uprostřed se 35 metrů vysokou skálou „úzkou jako prst“ zvanou Vingerklip. V blízkosti leží oblast zvaná Twyfelfontein (Nedůvěryhodný pramen), kde v údolí Aba Huab se nachází jedna z nejrozsáhlejších galerií maleb na skále v celé Africe. Většina z nich je prý starší 6000 let. Jihovýchodně od Twyfelfontein se tyčí 12 kilometrů dlouhý vulkanický hřeben, který tvoří černá láva podobná spálené půdě. V průvodcích se píše, že tam nic neroste. Já tu však kromě chlupatých kytek našla i nádherné Welwitschii. V blízkosti rovněž najdete neobvyklé pole, které se na slunci blyští, jako pokryté diamanty. Je totiž celé tvořené křemenem. A o kus dál je 100metrová roklina s fantastickou podívanou na dně – 4metrovými hrubozrnnými čedičovými sloupy, známými jako Varhaní píšťaly. Sebrala jsem si kus kamene, co mně padl do oka, ostrého jako břitva, na památku. Až doma jsem si ho pořádně prohlédla a zjistila, že to není jen tak nějaký kámen, ale opracovaný kamenný hrot asi nějakého prehistorického oštěpu.

Spali jsme tradičně pod stanem poblíže oázy Palmwag, která leží uprostřed drsných červených kopců a planin, kde žijí jedni z posledních takzvaných pouštních slonů. Když jsem po celkem klidné noci vylezla ráno před stan, který stál kousek stranou od ostatních snad proto, aby mě v noci nebudilo jejich chrápání, bouchl mě do nosu zápach. Pak mně do oka padl kopec trusu. Sloního trusu. Nakonec jsem konečně spatřila slona. Stál asi 100 metrů opodál. Rychle jsem vzburcovala ostatní. Za 15 minut jsme již ujížděli autem za stádem slonů, které se mezi tím přesunulo k vodě. Pouštní sloni jsou o něco menší než sloni afričtí a podle mojí zkušenosti asi jsou také inteligentnější. Hromadu trusu jsem si pro jistotu vyfotila, abyste mi věřili.

Cestou do Ethosy jsme ještě navštívili zkamenělý les, kde lze obdivovat až 40 metrů dlouhé kamenné stromy. Na viditelných letokruzích můžete počítat stáří.

A pak jsme konečně vstoupili do Ethosy. Tento národní park po té, co zde porodila Angelina Jolie svoji dcerku, zná celý svět. Je to jedno z nejlepších míst k pozorování divokých zvířat na světě. V překladu znamená „skvělé bílé místo suché vody“, což vystihuje přesně realitu. Pánev Ethosa je obrovskou solnou pouští s rozlohou 5000 km2. Jen na několik dní v roce déšť změní tuto oblast v lagunu hemžící se pelikány a plameňáky. Jinak je to jen rozpraskané bílé bláto blyštící se na slunci tisíci solných zrnek. Celá oblast parku Ethosa je porostlá nízkými stromky a křovinami. V létě tu teplota vystoupá až nad 40 stupňů, my tu však byli v době suché zimy, a tak jsme mohli pohodlně fotit zvířata u napajedel a vodních nádrží. Kromě nosorožců, lvů a leopardů jsme viděli snad všechny druhy zvířat, které zde žijí. Nesdělitelné a nezapomenutelné!!
Cesta zpět do Windhoeku uběhla rychle. Nejtěžší bylo loučení s Pendou. Dostal ujištění, že kdyby se rozhodl opustit Namibii, ví, kde mě hledat. A také nějaké peníze na přilepšenou. Jsem teď přece jeho adoptivní matkou! A pokud na mě nezapomene a bude o sobě podávat zprávy, najde na svém novém pražském kontě za 6 let (to oslaví třicetiny), zajímavou částku.

Od doby našeho rozloučení (už je to 8 měsíců!) jsme si asi 3krát telefonovali, poslal 2 SMS a já poslala i e-mail. Díky kalendáři „Namibii srdcem“ se stal v určitém okruhu lidí známým. Kdybyste se náhodou rozhodli navštívit Namibii, obraťte se bez obav pro informace na www.wanderzonetours.com. Cestovka patří sympatické Rebekka Hidulika. Najmete-li si auto a řidič bude Penda Nakathingo, pozdravujte ho, prosím, ode mne…

< zpět

^ nahoru | VŠFS | webmaster