Latinská Amerika

Koupání s anakondou

Na téhle prázdninové cestě jsme absolvovali celkem 14 startů a 14 přistání – první let z Prahy mířil do Paříže, odtud do Miami, a pak ještě dalších téměř 9 hodin do Rio de Janeira. Letěli jsme s AA a dostat se do letadla, to je docela zážitek. K tomu samozřejmě musíte získat americké vízum. To jsem naštěstí měla. Na letišti Charlese de Gaullea jsem musela projít americkou bezpečnostní prověrkou (mí italští přátelé přiletěli z Torina a již čekali uvnitř haly). Rozhovor s „americkou Francouzkou“ jsem zahájila „vypilovanou“ větou – sorry, bat aj spík very bet ingliš, bat parlo italiano. A tím jsem se stala zvlášť podezřelou. Jaktože umím říct větu, že neumím anglicky, a jaktože mluvím italsky, když oni mluví anglicky. A komplikovala jsem to tím, že jsem rozuměla, na co se mě ptají, ale oni nerozuměli mým odpovědím ani „anglicky“, ani italsky. První jejich záludná otázka zněla: Odkud přijíždíte? A druhá ještě záludnější: Kdo Vám balil kufr? – Sakra, myslím si, co to je za chyták, jasně vidí, že jsem přiletěla z Prahy, a kdo by mi balil kufr?! Jasně že já. – Aha, vy, tak to víte přesně, co v něm máte?! – Jo, teď se jistě čeká, že řeknu ano, ale já fakt nemůžu ručit za to, že vím úplně o všem, co jsem na poslední chvíli do něho vrazila a zase vyndala, protože vážil víc než 10 kg, a já ho chtěla s sebou na palubu. Myslím, že jsem té nesympatické černošce komplikovala život, a také byla pěkně naštvaná. – A ještě mám letenku, koupenou v Itálii a do Prahy poslanou poštou. To je silně podezřelé a nepochopitelné. Po nejméně 45 minutách mě předává někomu, kdo má mluvit italsky, ale umí italsky asi tak jako já anglicky, a tak to naštěstí po asi 5 minutách vzdává. Alespoň sprej na komáry mi zabavili…

9 hodin letu do Miami – je to tu jak v prádelně, celkem nás 10x kontrolovali, a pak nekonečné čekání na let do Ria. Časový posun je 6 hodin, odlet byl po půlnoci místního času a trval dalších téměř 9 hodin. Jsem totálně mrtvá, a ačkoli normálně v letadle nemůžu spát, usnula jsem okamžitě jak mimino.

A je před námi božské Rio! Sedmimilionové město s fantastickými panoramaty. Procházím se po pláži Copacabana a obdivuji moře, pláž, hory… Samozřejmě jsme navštívili obě místa pro turisty v Riu „povinná“ – sochu Krista, která se tyčí nad Riem, a kopec „Cukrová homole“, na který vede lanovka, ze kterého jsou fantastické výhledy na fantastické město. Nikdo nám nic neukradl a ani nám jinak neublížil. Lidé byli docela přívětiví. Co nelze nevidět, to jsou ohromné rozdíly mezi ghetty pro chudé a honosnými vilami bohatých.

       Po dvou dnech opouštíme toto čarokrásné město a letíme do Campo Grande (se dvěma mezipřistáními). Campo Grande je stotisícové město v oblasti známé jako Pantanal, ve státě Mato Grosso do Sul. Pronajali jsme si vůz s řidičem a průvodcem, který se jmenuje pan Muller a mluví, jak jinak – portugalsky, neboť je domorodec, německy, jak mu jméno velí, a k naší radosti i italsky. No co, říkám si, Švejk měl paní Müllerovou, já mohu mít pana Mullera. Ke svému pobytu jsme si vybrali ranč San Francisco a vyjeli cestou necestou (některé komunikace mají do označení „cesta“ hodně daleko). Cestou jsme se dozvěděli, že předci pana Mullera pocházejí z Evropy, on je učitel historie na střední škole a takto si přivydělává (vida, ani v Brazílii nejsou učitelé zcela spokojeni se svým platem a dokonce je prý ředitel rád, že v jeho nepřítomnosti ušetří jeho plat). Platy jsou v Brazílii velmi bídné – náš pan učitel tvrdil, že průměrný plat činí v přepočtu asi 90 USD měsíčně, čemuž nemohu uvěřit. Bydlení na ranči je skvělé. Po večeři se rychle stmívalo a silně ochlazovalo. Byla vskutku zima jako v morně. Džíp s panoramatickými sedadly se chystal na noční safari a jedno místo bylo volné. Pokud hádáte, že ta „koule“, kterou zvedali nahoru, protože měla na sobě všechno, co našla v kufru, jsem byla já, hádáte správně. Ale stálo to za to! Svítící žárovky ve tmě, to byly oči kajmanů, dunění a funění – to bylo stádo asi šedesáti divokých prasat, „capivaří“ rodinky, mravenečníci v akci, pásovci, tapíři, stáda jelenů a laní a tři malí panteři. Plna emocí jsem nemohla usnout. Postupně si zvykám – kajmanů jsem viděla tolik, že už mě skoro nevzrušují, capivary beru jako křížence prasete a potkana. Jediné, co jsme dosud neviděli a o čem mluví všichni Brazilci s posvátnou úctou v hlase, je sukuri – anakonda. Už jsem o ní slyšela několik fantastických historek, ve kterých tento démonický had vždycky vítězí. Nejraději prý požírá malé dentisty.

Mezi nabízenými atrakcemi pro turisty je zařazena i jízda na koních. Kdo hádá, že této atrakce jsem se vzdala, hádá správně. Ale lovit piraně jsem se vydala. Nádherná řeka protékající džunglí, plná kajmanů a piraní. A všude spousta nádherných ptáků. Nejkrásnější ze všech je tukan. Je to neskutečný pták – černý jak noc, obrovský žlutooranžový zobák a magnetizující oko. Vyskytuje se sólově. Ne jako papoušci, kteří jsou obvykle ve velkých hejnech a povykují jako paviáni.

Po několika dnech jsme opustili San Francisco a vyjeli do městečka Bonito. Cesta trvala asi 4 hodiny, i když to bylo necelých 100 km. Bonito je malebné městečko, je tu mnohem tepleji, vlhko a mraky komárů. Na programu je minirafting a pozorování ryb. Předtím jsme ještě podnikli sestup (a zpět výstup) do asi 300 m hluboké jeskyně. I přes vyfasované helmy to nebylo dvakrát bezpečné. Bylo hrozné dusno, vlhko takové, že všechno klouzalo, a nebylo se ani čeho přidržovat. Slezli jsme po kamenech až nad jezero, jehož dna zatím potápěči nedosáhli. Obdivovali jsme nádherné krápníky. Všichni jsme byli totálně propocení a druhý den jsme nemohli na nohy.

Další den jsme podnikli minirafting. V nafukovacích člunech jsme pluli po řece, která ovšem byla poměrně klidná, a sjeli jsme asi pět dvou- až třímetrových jezů. Tedy, to nebylo nic moc. Jediné, co stojí za zmínku, bylo setkání s anakondami. První si hověla na stromě nad člunem, do kterého jsme nasedali, a vypadala jako tlustá dlouhá hadice. Druhá anakonda byla macek. Přes šest metrů dlouhá ležela mezi stromy na malém ostrůvku vytvořeném řekou. Tlustá – čerstvě nasycená. Všechny lodi se zastavovaly, aby si ji prohlédly. A všichni zbožně šeptali: sukuri, sukuri ….

Další den jsme měli v plánu pozorovat ryby. Znamenalo to autem dojet na místo k řece, zde se navléct do neoprénu včetně bot a šnorchlu s brýlemi. Bylo vedro a v neoprénu jsme se strašně potili. Po asi půlhodinové povinné procházce džunglí jsme konečně vlezli na loď a odejeli několik kilometrů po řece. Zakotvili jsme u jakéhosi plovoucího „depa“ a učili se správně si nasadit poplivané brýle, jak držet v ústech šnorchl, jak jím dýchat a co dělat, když vám do nosu vnikne voda. Kromě mě, mladičkého Brazilce, pana Mullera a mých dvou italských přátel byl na loďce ještě jeden italský manželský pár, podle svých řečí světem protřelý. Také se hned vrhli do vody, a zatímco já si dodávala odvahy – co když v té vodě něco bude?? – oni i Pier Luigi již byli ve vodě a mírný proud je pomalu unášel od loďky. Pan Muller se z loďky nevzdaloval. Pan Muller totiž neuměl plavat. „Tak co paní, odvážíte se do vody?“ to byla otázka na mne. Stála jsem na ukotvených plovoucích prknech už bez svých suchozemských dioptrických brýlí, neboť jsem si měla nasadit brýle do vody. „Mně se zdá, že tamhle něco velikého vlezlo do vody, ale nevidím, protože nemám brýle,“ povídám. „Jó paní, to bude asi kajman,“ směje se Brazilec a všichni si mě měří jako toho největšího „poseru“. „Ne, nedělám si legraci, něco tam je,“ tvrdím. To už si nasazuji svoje brýle a i mladý průvodce se neochotně zadívá směrem, který označuji. A pak všichni zůstaneme zkoprnělí – sukuri, sukuri. Před rákosím, které roste při břehu, lze spatřit nad hladinu řeky čnějící ohromnou hlavu ohromné anakondy. Několik vteřin je mrtvolné ticho. Pak Brazilec vykřikne na italské turisty, aby se vrátili k lodi. Ale nejde to. Neoprén, plovací vesta a proud řeky, byť pomalý, dělají své. Plácají nohama a rukama, snaží se zachytit plovoucího lana, ale nejde to. Já i Brazilec jsme hypnotizovaní anakondou. Pomalým pohybem šmátrám v lodi po igelitce, ve které mám foťák, a třesoucí se rukou fotím. Anakonda, vyrušená křikem a plácáním do vody, po chvíli odbočí podél naší loďky naštěstí proti proudu. Několikrát zmáčknu spoušť a je pryč. Ohromný had, delší než naše loď, zmizel. A pak přichází ten okamžik, kdy se musím rozhodnout. Budu se koupat ve stejné řece jako anakonda, najdu odvahu vlézt do vody? Ani nechci pomyslet na to, že vedle nasycené může ve vodě plavat i hladová, a právě ve vodě mají anakondy největší sílu. No, řekněme si pravdu, třebaže nejsem dentista, neměla bych šanci. Na druhé straně – jestli odvahu nenajdu, už asi nikdy nebudu mít příležitost pozorovat v křišťálově čisté vodě v několikametrové hloubce podvodní svět s obrovskými nádherně zbarvenými rybami. Nádherné mušle na dně, rostliny… Bála jsem se, že se nepřekonám. Ale překonala jsem sebe samu a splývala asi kilometr po proudu. Viděla jsem nádherný podvodní svět, a i když jsem několikrát během té doby zaháněla otázku, co udělám, až ji uvidím, nepodlehla jsem panice.

V Brazílii jsem zažila ještě spoustu krásných okamžiků, poznala jsem život v dobře situované rodině a dozvěděla se řadu zajímavostí o Brazílii. Např., že zde žije asi 40 % negramotných. Ale o tom možná někdy jindy. Moje prázdninová dobrodružství byla na začátku. Přede mnou byla Guatemala a Honduras s mayskou kulturou a velký americký zázrak v podobě Floridy.

• home
• bio
• galerie
• zápisky z cest
• výstavy
• kniha
• kalendáře
• kontakt