Ekvádor

Vím, že mladí neradi poslouchají rady starších. Znám to ze své rodiny. Takže to budu formulovat jako doporučení: Cestujte! Odřekněte si jiné věci a vyjeďte si do světa. Nemám na mysli sousední státy, ale trochu vzdálenější, exotičtější země. Je velmi poučné vidět a zažit na vlastní kůži, jak se žije jinde. Lidem, zvířatům i přírodě. Člověk si pak více váží toho, co má doma. Ráda ses vámi podělím o svoje zážitky. Netajím se tím, že vás chci svým vyprávěním také motivovat k následování.

Od dětství mě, dobrodružnou povahu, lákaly vzdálené kraje. A manžel nechce létat. Moje italská přítelkyně se svým manželem, se kterou se znám od dob svého studia na filozofické fakultě, jsou také dobrodruzi a nabídli mi před více než třemi lety, abych jezdila na dovolenou s nimi. Jen tak na vlastní pěst, nic pevně plánováno, žádný „luxus“ cestovní kanceláře. A každý rok jiný kontinent. Nejdříve Jižní Afrika, vloni Indočína a letos Ekvádor a Galapágy. Kromě peněz člověk nezbytně nutně potřebuje umět alespoň anglicky. Všude, kde jsem byla, bych se byla bývala domluvila tímto jazykem. A v Ekvádoru samozřejmě také španělsky. Moje znalost angličtiny je však povrchní, němčinu a ruštinu jsem uplatnila ve velmi omezeném rozsahu. Naštěstí hovořím plynně italsky a mí italští přátelé zase ovládají angličtinu a španělštinu. Alespoň tak, aby se domluvili. (Takže další doporučení: Učte se anglicky, pokud se chcete domluvit a porozumět světu! Tak se stanete nezávislými a svobodnějšími.) Kromě poznávání cizích zemí je moje dovolená také jazykovým kurzem italštiny pro pokročilé a angličtiny pro začátečníky.

Trasa, kterou jsme letos zvolili, měla za cíl Quito, hlavní město Ekvádoru, vedla přes Miláno, Caracas a Bogotu. Let byl poměrně klidný, až do Caracasu zcela bezproblémový. Pak začala zpoždění a v Bogotě jsme již čekali asi 1,5 hodiny, protože v Quito „jsou problémy“. Těsně před půlnocí, po 22 hodinách od startu v Miláně, jsme přistáli. Byla tma, takže nebylo vidět to, co jsem pak ještě několikrát měla možnost vidět. Quito je jedno z nevýše položených měst na světě. Asi 3 miliony obyvatel žijí ve výšce 2.850 m n. m. a letiště je, s jistou nadsázkou, téměř v centru města. Kolem se tyčí vrcholky And dosahující až výšky vrcholu Cotopaxi, nejvyšší činné sopky světa. Starty a zejména přistávání jsou spojeny s adrenalinem – velké turbulence a letadlo nepřistává, nýbrž v určitý okamžik se propadne na letištní dráhu jako kamikadze. A to ještě pár okamžiků před tím se proplétá mezi vrcholky hor, které jsou téměř na dosah, pod letadlem není nic vidět, protože jsou pod ním mraky. Pak se propadne do mraků, celé se neskutečně třese, a když se propadne znova, dopadne na letiště. Údajně přistávání na tomto letišti patří k tomu nejhoršímu, co člověka může ohrozit v Ekvádoru na životě (to mi ale bylo sděleno až po posledním startu). Taxíkem za 3 dolary jsme dojeli do hostelu, který jsme měli zamluvený přes internet. Jak se ukázalo, patřil rakouskému horolezci Ericovi, který se zde oženil. Přesněji řečeno, jednalo se o rozlehlou vilu s názvem „Parcque Italia“ proti italskému velvyslanectví. Za 12 dolarů noclech se snídaní a vlastní koupelnou s WC. Pokoje velmi jednoduché, celý dům by potřeboval několikadenní celkový gruntovní úklid, hlavně kýbl s vodou a všechno řádně vyprat. Ale voda je v těchto končinách, jak jsme zjistili, problém. Zato jsme mohli používat jejich kuchyni k vaření večeří a odložit kufr, když jsme vyráželi do jiných měst. Naším hlavním cílem však byly Galapágy, ráj zvířat, turistický superbusiness, který není určen každému. Na Galapágy se ročně dostane jen 70 000 turistů, kteří jsou ochotni a schopni si zaplatit tento poměrně drahý pobyt a podaří se jim zajistit si místo na některé z lodí. Protože se asi určitě podruhé do těchto končin nedostaneme, moc jsme chtěli najít tři volná místa na pokud možno větší jachtě, která brázdí Pacifik mezi Galapážskými ostrovy. Do odletu na ostrov Baltra zbývalo 6 dní. Rozhodli jsme se věnovat 1,5 dne hlavnímu městu, půl dne El Mundo del Mondo (0 stupňů, 0 minut, 0 vteřin), den městu Otavalo, ležícímu severně od Quita a známému svými trhy, tři dny Amazonii v okolí města Tena a řece Rio Napo, přítoku Amazonky. Vše autobusem, který v Ekvádoru patří k nejfrekventovanějším a nejlevnějším dopravním prostředkům. Dalších 8 dní pak patřilo Galapágám a na závěr pobytu v Ekvádoru jsme absolvovali cestu autobusem a vlakem na jih přes Baňos, Riobamba, Alausi, El Caňar, Ingapirca do města Cuenca a odtud zpět letadlem do Quito. Na všechno jsme měli 5 dní. Šestý den jsme odlétali zpět stejnou cestou, jako jsme přiletěli – domů. Teď však naše dovolená začínala a my netušili, co všechno nás čeká.

Quito se dělí na Staré a Nové. Staré je malebnější, plné kostelů, katedrál, jednosměrných úzkých ulic. Nad ním ční veliká socha madony – anděla. Turistům se doporučují jen větší ulice a náměstí před setměním. Do končin kolem sochy se chodit nedoporučuje. Od jednoho italského turisty jsme se na Galapágách dozvěděli, že jeho kamarád zde byl během jedné hodiny čtyřikrát okraden. Nám se několikrát stalo, že nás místní (ženy) upozorňovaly, abychom si dali pozor na okradení. Po městě jsme chodili pěšky a vraceli se taxíkem (obvykle jsme platili 1 – 2 dolary). Nové město je postaveno ve 20. století, je zde spousta obchodů, bank, kanceláří advokátů, supermarketů, lékařů, škol apod.

Nadmořská výška však dělala své – bolest a točení hlavy, smrkám krev. Třebaže jsme v rovníkové oblasti, v místních končinách je „zima“. Na rozdíl od domorodců, mně zima není, ale asi jsem jediná (žena určitě), která chodí v kraťasech. I když je pod mrakem a pořád fouká vítr, většinou „neviditelné“ slunce připaluje. Pečlivě se mažeme a mí italští přátelé se vším možným zakrývají.

Pokud se dostanete do Ekvádoru, doporučuji navštívit trhy ve městě Otavalo. Viděla jsem řadu trhů, ale ten místní byl nejlepší. Dýchne na nás zvláštní atmosféra, uchvátí vás kouzlo zdejších lidí v typických krojích. Nakoupíte zde všechno možné za solidní ceny, zejména svetry ručně pletené, trička, originální keramiku, látky, ovoce, zeleninu atd. Na cestu tam a zpět jsme poprvé použili linkový autobus a silnici označenou nejvyšší kategorií. Autobusy svým zevnějškem připomínají české z doby mého dětství, uvnitř však jsou podezřele zachovalé. Řidič je většinou oddělen od cestujících. Lístky se dají zakoupit dopředu, ale v každém autobusu je i průvodčí, který je kontroluje a prodává. Obvykle stojí v otevřených dveřích a nepřetržitě vykřikuje název konečné stanice. Tak mohou na každém semaforu, event. rohu, kde autobus přibrzdí, přistoupit další pasažéři. Kromě nich nastupují do dopravního prostředku prodejci čehokoli, nejčastěji však nabízejí různé druhy nápojů a jídel. V tomhle ohledu jsme vždy velmi opatrní – kromě uzavřené vody a ovoce, které si sami oloupeme či okrájíme, nic nekonzumujeme. Heslo je: Hlavně přežít, pokud možno bez komplikací.

Dalším, pro našince zvláštním prvkem, je stále přítomná hudba v jihoamerických rytmech, event. video vesměs s filmy se spoustou mrtvých. Velmi jsem využila ucpávky do uší. Rovněž silnice jsou kapitola sama pro sebe. Existuje několik kategorií – Panamericana (něco jako dálnice, ale opravdu hodně vzdáleně – např. v každém směru jeden pruh, ale poměrně v dobrém stavu), via pricipale (hlavní cesty – ještě to jde, ale silnice je užší, s častými dírami, zato je asfaltovaná). Via secundaria – vedlejší cesta – pro většinu našich aut již nesjízdná, ale zdejší autobusy dokáží i nemožné. Bývá to ujetá zem, která mění svou podobu podle počasí. Je pravdou, že po silnicích osobních vozů mnoho nejezdí. Protože Ekvádor je hornatý stát, silnice vedou po hřebenech, často stoupají do výšek i nad 3 500 m, aby zase vzápětí prudce klesaly do údolí. Průměrná rychlost není větší než 30 km/hod. Autobus často vjede do oblaků, protože mraky plují v polovině výšky hor. Když vyjede nad mraky, svítí slunce, když sjede pod ně, prší. Než jsem se stala otrlejší, jezdila jsem se zavřenýma očima. No jo, ale to pak člověk zase nevidí ta fantastická panoramata. Zejména sopky jsou fascinující. Jsou to samostatně stojící homole, některé srší kouř, některé – např. Cotopaxi – jsou pokryty sněhem a ledem a většinou mají vrcholky skryté v mracích. Nostalgický klid místních cestujících je nakažlivý. Dodávám si odvahu - zažila jsi horší věci, např. v Africe jízda trucem po safari… Jízda do města Tena (asi 200 km) trvala po silnici v rekonstrukci z Quito asi 6 hodin (Některé autobusy mají své vlastní WC, které průvodčí otevře až po obzvlášť úpěnlivém naléhání, neboť raději zastaví a jde se do přírody. Zdejší vegetace v nadmořské výšce kolem 3000 m ženám v tomto směru příliš nepřeje.).

Městečko samo je malebné a známé tím, že je jakousi branou do amazonských pralesů. Najali jsme si loďku s průvodcem a jeden den se vydali po řece Rio Napo, přítoku Amazonky, nahlédnout do pralesa. Již sama jízda na loďce po neklidné řece vzbuzuje obavy. Avšak při vzpomínce na loňskou jízdu po řece Mekong jsem se rychle uklidnila. Na jednom z ostrovů jsme navštívili lidové přírodní muzeum s ukázkami způsobu lovu zvěře a života v pralese. Dokonce jsem i ochutnala lektvar šamana (ale jen kapičku, neboť podle mého mínění vedle alkoholu a nějakých bylin pravděpodobně obsahuje i jakousi drogu, soudím to podle popisovaných efektů). Na jiném ostrově jsme navštívili zvláštní zoologickou zahradu. Jsou zde zraněná nebo nalezená zvířata, která se zde léčí a cílem je vrátit je zpět do přírody. Potkali jsme i anakondu. Ale všichni škrtiči jsou (prý) poměrně neškodní. Bylo to nádherné a je to téměř nereprodukovatelné – flora, fauna, horko, vlhko, moskyti, zvuky pralesa.

Cestou zpět do Quita myslím na syna, který je někde na Kamčatce, a také na Galapády, kam odletíme už zítra. Jaký asi bude ten údajný ráj zvířat na zemi, který okouzli i samotného Darwina? Jaké to bude, brázdit Pacifik na jachtě od ostrova k ostrovu? Che sara?

Xadonia, říjen 2002

< zpět

^ nahoru | VŠFS | webmaster