Nový Zéland a Austrálie

fotogalerie:
36 obrázků

Je sobota 30. července a jsem na Novém Zélandu ve městě Auckland. Město jsme během dvou dnů prošli křížem krážem. Prohlédli jsme si i podmořské muzeum. Vstupné sice bylo 26 $, ale stálo to za to. Viděli jsme film o dobývání jižního pólu R. Scottem, interiéry příbytků polárníků tak, jak tenkrát vypadaly, klavír a gramofon, které „samy“ hrály, početné hejno živých tučňáků zblízka, atd. Z přístavu jsme odjeli katamaránem na protější ostrov do městečka Devonportu, kde jsme si udělali výšlap na Victoria Hill a obdivovali nádhernou scenérii. Silným zážitkem však bylo zvíře kiwi, které téměř není možné ve volné přírodě vidět, neboť žije v noci, a tak jsme se za ním vydali do zoo.

 Lidé v Aucklandu byli vesměs mladí, jakási směsice z celého světa. Velké procento tvořili Asiaté a přistěhovalci z Jižní Ameriky. Ve vedlejších ulicích bylo možné tu a tam potkat zdrogovanou osobu. Viděli jsme i žebráky, a pokud jde o módu, všechno možné od kraťasů po kožich, všechny módní styly. Další den jsme si vypůjčili auto a vydali se směr Hamilton a Rotorua. Začátek byl těžký. Volant na opačné straně, auta jezdí na opačné straně a první křižovatky – horror. Po dvou hodinách jízdy se přítel a šofér Pier Luigi dost vylepšil. Občas prší, je mlha, nic není vidět. Před polednem jsme konečně dojeli do Rotorua. Jsou tam bahenní sopky a strašně (zdravě) to tam smrdí. Střídavě lilo jako z konve nebo z konvičky. Chtěli jsme vidět gejzíry. Poněkud jsme však kufrovali a ten největší, co stříká do výše snad až 150 m jen dvakrát za den, jsme prošvihli. Na menší jsme čekali 35 min ve slejváku a šeru. Na hotelu jsem si složitě vypůjčila fén, vyprala prádlo i vlasy, vše usušila, pojedla a popila a je mi dobře. Je tu teploučko jako v ráji, mají tu totiž ústřední topení…

Tento způsob léta zda se být poněkud rozmarným! Celou noc topení hřálo na plné pecky, a přesto jsem pod noční košilí spala v punčocháčích a triku s dlouhými rukávy. S ucpávkami v uších jsem neslyšela projíždějící auta, tikot hodin ani vypínající a zapínající se lednici, ba ani chrápajícího souseda za tenkou zdí. Od 5 hodin ráno už jsem nespala a snažila se hledat pozitiva této studené, mokré a drahé dovolené. Asi je objevím později…

Vyjeli jsme skoro přesně v 8 hodin. Za městem se klenula nádherná obrovská duha, která chvíli zářila všemi možnými barvami. Krajina je zvláštní. Země je všude pokryta travou jako sametovou látkou. Krajina je zvrásněná nesčetnými pahorky, ba i tam, kde je rovina, se zvedají kopce či kopečky typicky vulkanického původu. Počasí se lepší, mlha padá dolů a ukazuje se slunce. To je pozitivní!

Dojeli jsme do města Napier. Byli jsme na pláži, obdivovali jsme secesní stavby. Město prý bylo na začátku minulého století zničeno zemětřesením a znovu vybudováno v tomto sympatickém slohu. Pokračovali jsme dál. Počasí bylo absolutně super. Nocovat se mělo v jakémsi přímořském místě jižním směrem. Ujížděli jsme uzoučkou cestou, téměř žádná auta nás nemíjela ani v protisměru a já jsem pojala podezření, které se asi po 30 km serpentin, klesání a stoupání a brzdění potvrdilo. Místo, kde lišky dávají dobrou noc, bylo sice velmi romantické, ale kromě soukromých letních (a teď je zima!!) rezidencí tam nic nebylo. A tak zase zpět. Konečně jsme dojeli do městečka Waipawa a ubytovali se. Je mi strašná zima, topení má hřát, ale je to slabota. Jestli se to nezlepší, nevím, nevím. Je mi fakt zima. Už zase prší. Je to otřesné…

 2. 8. úterý – Ráno jsem jako rybička. Spala jsem asi 9 hodin, a to jsem jen dvakrát otevřela oko, abych viděla, kolik digitální budík ukazuje. Definitivně jsem vstala po půl sedmé. Udělala jsem si čokoládu a kávu s mlékem, které tu člověk obvykle dostane v ceně ubytování, namazala si sýrem půlku pity, a pak si vyčistila zuby. Počasí za moc nestojí. Vyjeli jsme směr Wellington. Na Novém Zélandu prý žije 50 mil. ovcí. Je pravda, že jsou všude. Ohromná stáda rozběhnutá po zelených kopcích. Dalším zvířetem co do četnosti jsou krávy. Často černé nebo černobílé. Pak koně, kozy, psi,… Cesta ubíhá bez problémů. Bohužel skoro pořád prší. Ještě nikdy jsem neviděla tak zvrásněnou krajinu. Období není vhodné pro turistiku. „Chčíje a chčíje,“ řekl by klasik. Mraky se valí nízko, v termálních oblastech jsou i „zespoda“. Hlavně zůstat optimisty! K Wellingtonu, odkud se přepravíme trajektem na jižní ostrov, se přibližujeme rychlostí asi 60 km. Aut tu moc nejezdí. Málo aut, málo benzínek. Důležité je, že začalo svítit slunce a my zvýšili rychlost na sto km za hodinu. Naladili jsme stanici s klasickou hudbou a mě to vehnalo slzy do očí. Letěla bělounká holubička, to znělo v češtině v těchto dalekých končinách. Pěkné… Do Wellingtonu jsme dojeli po poledni a hned se zastavili v přístavu. Trajekt vyjíždí zítra v 9,30 hodin a stojí 50 $. Dojeli jsme do centra a ubytovali se. Tradičně mi nefunguje topení. V plánu je návštěva staré katedrály, která je však úplně na opačné straně města. Chůze byla spíše poklusem, dorazili jsme těsně před zavíráním. Katedrála byla krásná. Vhodila jsem do kasičky drobné a myslela na své nejbližší. V půl sedmé se šlo na večeři, dala jsem si polévku.

3. 8. ráno jsme vyjeli do přístavu, ale zabloudili jsme. Jsou zde hodně slušní lidé, neboť několikaproudová silnice zastavila, abychom se mohli otočit do protisměru. Vrátili jsme auto a nalodili se. Loď vyjela na čas. Je ohromná, převáží i auta a velké kontejnery. Během více než tříhodinové plavby běhám ven a dovnitř, nahoru a dolů. Naštěstí se moc nekývá. Venku fičí vítr a je zima, třebaže je jasno a svítí slunce. Za dvě hodiny venku jsem promrzlá na kost. Konečně něco, na co se nedá zapomenout. Celou cestu je nádherná pevnina na dohled. V Pictonu na nás čekalo další auto. Opustili jsme sametově zelený sever a přistáli na jihu, kde kopce jsou minimálně 10x vyšší, většinou jsou porostlé stromy a ty na jižním obzoru jsou pokryté sněhem. To už jsou štíty. Sever, to jsou obrovská stáda beránků rozsypaných po kopečcích. Jih jsou prudké kopce a ještě prudší sjezdy. A je-li kousek rovina, hned vzápětí se zvedají hory. Některé jsou holé, beze stopy zeleně a hned vedle je kopec, obsypaný čerstvě vysazenými stromečky nebo několikaletým lesem. Víc než ovce jsou tu krávy a koně. Jezdí tu i více aut. Dojeli jsme do městečka Motueka a ubytovali se. Zítra si na loďce vyjedeme kolem pobřeží.

V noci jsem měla divoké sny. Až mě to probudilo. Ráno byla na autě námraza několik mm. Vyjeli jsme k moři a zaplatili si loďku. Mrzlo. Navlékli jsme si vše, co jsme mohli. Loďka pro 18 osob byla skoro plná. Nebe bez mráčku, fičel mrazivý vítr. Ukazovaly se nádherné scenérie. Moře a z něho vystupující skály pokryté křovisky se spoustou ptáků a někde i tuleňů. Krása. Jaké to však musí být v létě, když se v tom průzračném moři dá koupat?! Po obědě jsme jeli dál. Bylo před námi přes 300 km po serpentinách a úzkých cestách. Večer jsme zaparkovali v městečku Kaikura v motelu u jakési „zapomenuté“ staré Italky. Zítra pojedeme lodí za velrybami, tak na to je nutno se dobře vyspat. Moc se mi to nepodařilo. V noci jsem se budila zimou. Ráno zase mrzne. Nad námi se tyčí hory se sněhem. Nasedáme do lodi a vyrážíme na otevřené moře. Vzala jsem si prášek proti mořské nemoci a radši moc nesnídala. Udělala jsem dobře. Po několika desítkách minut plavby si připadám jako zkušená mořeplavkyně. Kolem mne téměř všichni potupně vrhnou. Můj soused se vybarvil do jakési zajímavé bíložluté barvy. Kapitán občas vsunul do vody sonar a poslouchal, zda tam velryby jsou. Podařilo se nám objevit čtyři a já zaznamenala cestou i několik delfínů. Velryba se vynořuje a vyfukuje vodotrysk. Jakmile se začne otáčet, znamená to, že se brzo ponoří. Poprvé se ponoří mírně, a než zcela zmizí, zamává na rozloučenou ocasem. A toto foto chtějí mít všichni. Zachytit však její ocas není jednoduché. Z mých čtyř pokusů byl jeden úspěšný. Když už toho měli všichni dost a někteří víc než dost, vyrazili jsme zpět. Něco málo jsme pojedli a vydali se dalších 200 km po starých známých serpentinách a úzkých cestách do Christchurch. Dorazili jsme tam vpodvečer. V sedm jsme šli na večeři a po delší době jsem se přejedla. Musela jsem sníst půlku kuřete, neboť čtvrtky nevedli.

Další den jsme se vydali po městě. Je zcela jiné než ta, která jsme už viděli. Je hodně „anglické“. Další den jsme vyrazili autem ještě jižněji. Je to krása. Nezapomenutelná panoramata. Koupila jsem si maurskou dřevěnou masku, která rozšíří moji sbírku. 7. srpna ráno jsme na letišti vrátili auto a vznesli se do nebe směrem australský Cairns…

• home
• bio
• galerie
• zápisky z cest
• výstavy
• kniha
• kalendáře
• kontakt