Bohuslava Šenkýřová, fotografka
zápisky z cest > jaro 2008
Írán
Írán - země neznámá
61 obrázků
„Předčasná“ dovolená v březnu 2008 byla ve znamení Íránu.
Muslimská republika se rozprostírá na „horké půdě“ mezi Tureckem a Irákem na Západě a Afghánistánem a Pákistánem na Východě. Na jihu se rozlévá Perský záliv a na severu sousedí se státy bývalého Sovětského svazu. Také se říká, že leží celá na ropě. Proto je asi tak žhavá. Jinak většinu území tvoří polopouště a pouště.
Jako tradičně jsem letěla se svými italskými přáteli, tentokrát z Milána do Teheránu. Než letadlo přistálo, došlo na palubě k zásadní proměně. Všechny ženy si nasadily šátky. To je povinné, jinak by vás asi uvěznili za urážku Koránu. Změnili jsme letiště, konečná byla až v Šírázu. Tam na nás čekali belgičtí manželé, kteří jsou v této zemi již asi počtvrté. Při odbavení na letišti jsem byla celníkem pochválena za perfektní „pokrytí“ (Italové mě od té doby přezdívali „piccola terorista“.)
Írán rozhodně nepatří mezi turisty nejnavštěvovanější destinace, a přece prvními cizinci, které potkávám před letištěm v Šírázu, je šest Čechů. Naše pětka bude cestovat s průvodkyní a řidičem a téměř novým tranzitem do Teheránu dojedeme za 16 dní. Několikrát denně absolvujeme policejní a vojenskou silniční kontrolu pod samopalem. Hledají hlavně drogy. Nesmíme se vzdálit z vytýčené trasy. To ale teprve během následujících dnů zažijeme…
Město Šíráz vzniklo již v 7. st. n. l. a kromě krásného Bazar-e Vakíl a úchvatné stejnojmenné mešity zde najdete řadu dalších krásných památek. Dnes je poutním místem hlavně ke hrobům slavných básníků – Háfeze a Saadího. V polovině března už bylo krásné počasí. Zažívám zvláštní pocit, jaký jsem v žádné ze zemí, které jsem doposud navštívila, a bylo jich již přes 40, nezažila. V muslimském státě na vás dýchá zvláštní atmosféra. Něčím připomínala doby u nás dávno minulé. Mnozí z vás však nepamatují, jaké to bylo před více než dvaceti lety…
Návštěva Persepole, bývalého hlavního města staroperské říše, bezesporu patřila k největším zážitkům. Procházím místy, kde se kdysi psaly dějiny. Králové Dáreios a Xerxés vystavěli obrovský sál Sta sloupů, kde údajně ve 30. letech 4. st. př. n. l. opilý Alexander Makedonský poté, co z Persepole vyhnal posledního panovníka Dáreia III., založil požár. Opilý vítězstvím a posilněn velkým množstvím alkoholu se zapsal tímto činem do dějin.
Asi 4 km od Persepole se nachází Naqš-e Rostam. Ve skalním masívu jsou zde vybudovány čtyři velmi podobné hrobky s nádhernými reliéfy zobrazujícími hrdinské činy, ve kterých byli pravděpodobně pohřbeni Artaxerxés I., Xerxés, Dáreios I. Veliký a Dáreios II. Najdete zde i malý zarathuštrovský chrám Ka´be-je Zardošt (Kamenná věž), kde hořel jeden z mnoha posvátných ohňů, které lze najít po celé Persii.
Další cesta vedla do Kermánu. Dlouhé desítky minut jsme míjeli údajně největší solné jezero na světě Bakhtegán. Ve městě Estahban jsme navštívili 1100 let starou mešitu a absolvovali malé safari za íránskými zebrami (něco mezi koněm a oslem) na korbě malého náklaďáku. Bylo to něco, co bych nikomu nedoporučovala vyzkoušet. Naklepaní jsme byli jako řízky a obalení jsme byli také – prachem. V Kermánu jsme se ubytovali v nejluxusnějším (na místní poměry) hotelu, na který dnes vzpomínám se smíšenými pocity – ukradli mi tam mobil a den na to mi ho vrátili (proč, to by bylo na dlouhé povídání, avšak mnohé by vypovědělo o povahách a místních poměrech). Z Kermánu podnikáme výlety do okolí. Například vyrážíme směrem k Bamu, městu, které v roce 2003 z 80 % bylo zničeno zemětřesením. V jeho okolí se pěstují světoznámé nepředstavitelně šťavnaté a sladké datle. Naším cílem je Rayen, městečko s ruinou pevnosti staré 1700 let, která je dnes z části zrekonstruována a stejně jako další historické památky a města navštěvována Íránci. Projíždíme nejstarším regionem Íránu, kterým po „hedvábné stezce“ dvakrát projel Marco Polo a dnes jím vede nechvalně známá drogová cesta z Afghánistánu do Turecka. Další výlet jsme podnikli z Kermánu do pouště, kde jsme obdivovali „písečné hrady“. Tyto unikátní přírodní úkazy se rozprostírají na ohromné ploše mnoha desítek km2 a připomínají středověké hrady. Kromě toho jsme viděli kanáty (i více než 100 m hluboké studny v poušti) a také zříceniny caravanserai. Ty naleznete v poušti každých cca 30 km, dnes to jsou obvykle ruiny. V dávných dobách zde zastavovaly velbloudí karavany, aby si zvířata a lidé odpočinuli před další náročnou cestou. Některé caravanserais jsou zrekonstruovány. Například Zein-o Din asi 60 km před městem Jazd je přestavěn v luxusní hotel. Je to „svobodné“ místo, kam prý Íránci nemají přístup a kde je dovoleno odložit šátky. Všude jsou rozloženy nádherné koberce a kožešiny, interiéry připomínají hrad či zámek. I pokoje jsou v původním „stylu“. Jsou to jakési kóje, kde lůžko asi 1,3 m nad zemí na dřevěné podestě tvoří kožešiny a pravé perské koberce. Pouštní noc je chladná, černé nebe je poseté množstvím hvězd. Sním s otevřenýma očima. Myslím na doby minulé i budoucí… Prožívám nepopsatelné emoce. Tu noc se v Íránu láme starý a nový rok. Je z 20. na 21. března…
Další cesta nás vede do Jazdu. Úchvatné město patří mezi nejstarší na světě a je obklopeno, jak jinak – pouští. Mezi monumentální stavby patří náměstí a Páteční mešita. Najdete zde i tzv. věčný oheň, který prý hoří již 1600 let. Poprvé v životě okouším jízdu na velbloudu. Bloudíme úzkými uličkami a samozřejmě nevynecháme ani téměř povinnou návštěvu bazaru. Lidé jsou milí, vyptávají se, Československo zná skoro každý, Česko málokdo…
Kousek za městem Jazd se už téměř půl století nachází „mrtvé místo“. A mrtvým patřilo i před tím. Je totiž bývalým pohřebištěm. A jak se vše odehrávalo? Mrtvý nejprve zůstal 3-4 dny v rodině, aby byla jistota, že je fakt mrtvý. Pak bylo tělo členy nejnižší kasty vyneseno na vrcholek a vystaveno týden působení dravých ptáků a šelem. Odděleně muži, ženy i děti. Zbytky byly uloženy do pytle a odevzdány pozůstalým, kteří v té době truchlili ve stavbách pod vrcholky. Konečně byly ostatky uloženy k věčnému odpočinku…
I město Na´in, kam jsme následně dorazili, patří mezi skvosty perské a islámské architektury. Páteční mešita není zdobená fajáns, přesto je nádherná. Navštívili jsme malou dílnu, kde se ručně tkaly látky a vázaly koberce.
Před Isfahánem jsme se ještě zastavili ve městě Kášán. Tuto oázu v poušti prý založila královna Zubejda. Najdete zde měšťanské domy z 1. pol. 19. st. o rozloze až 4500 m2, které svou výstavností připomínají pohádku Tisíce a jedné noci. Domy jsou ukázkou života bohatých měšťanů a dnes zrekonstruované slouží jako muzeum.
Isfahán je asi po pravdě označován za jedno z nejkrásnějších měst v Íránu. Místo ve výšce 1430 m n. m. je Íránci označováno jako „polovina světa“. Vprostřed města je téměř 400 let staré náměstí Imáma Chomejního, dlouhé 500 a široké 160 metrů, jemuž dominuje stejnojmenná mešita. Úchvatný je rovněž Palác 40 sloupů (číslo 40 má prý magickou moc). Město je plné zahrad, mešit a bizarních uliček s obchody. Jihozápadně od Isfahánu v horách leží městečko Shahr-e Kord. V jeho blízkosti prý „stanují“ kočovní Nomádi po té, co na jaře dorazí z jižnějších a teplejších oblastí kolem Šírázu. Protože jsme chtěli vidět, jak takoví kočovníci žijí a zda se u nich nedá koupit nějaký kobereček, rozhodli jsme se jeden den věnovat výletu do hor. Krajina byla úchvatná. Hory a údolí, stáda koz a ovcí i draví ptáci. Vrcholky horských velikánů byly však ještě pokryty sněhem a to byl asi i důvod, proč zatím Nomádi nedorazili. Tak snad příště… Kupuji ručně vázaný běhoun v Isfahánu, také miniatury a řadu dárků pro známé.
Před námi už je jen Teherán, konečná naší cesty. Hlavní město a významné obchodní centrum podle mě „není Írán“. Jako byste se ocitli skoro v „normálním“ světě. Ukázkou moderní íránské architektury je památník Ázádí. Doporučován je samozřejmě bazar a šáhovy paláce. Mým favoritem však zůstává Národní íránské muzeum s tzv. „solným mužem“. Tenhle krasavec s krevní skupinou B+ zemřel před asi 1700 lety v 37 letech. Dochovaly se i jeho kožené škorně a zlatá náušnice. Zbytek je záhada. No není úchvatný?