Peru

Hola Peru! Retrospektiva cestovatelky

fotogalerie:
73 obrázků

Dovolená o prázdninách 2007 měla být celkem poklidnou. Cíl: Peru a Argentina. Odletěla jsem do Buenos Aires, kde jsem se setkala se svými italskými přáteli a společně jsme pokračovali do Limy, hlavního města Peru. Závěr naší dovolené byl plánován do Argentiny.

Kromě běžné únavy z dlouhého letu a časového posunu se celkem nic zvláštního neudálo. Kde jsou ty časy, kdy jsem registrovala každé turbulence a poslouchala chod motorů. Na letišti jsme se našli a první nocleh v Limě byl „zabukován“. Netušila jsem v té chvíli, že třetí den po odletu zpět do Buenos Aires postihne Peru zničující zemětřesení. Naproti hotelu, kde jsem před deseti dny spala, pohřbí zřícený kostel pod svými troskami téměř dvě stě lidí. Silnice Panamericana, po které jsem se několik dní přemisťovala na jih, bude na dlouho vyřazená z provozu. Místa na pobřeží oceánu, kde jsem pozorovala rybáře a ptáky, zaplaví vlny čtyřmetrové tsunami. Dost možná, že ani někteří lidé, se kterými jsem se setkala, již nežijí ... A já žiji, šťastně uniknuvší nebezpečí jen o vlásek, o pár hodin, na rozdíl od těch, kteří takové štěstí neměli.

Třistakrát v průběhu pouhých dvou minut se země otřásla silou téměř osmého stupně Richterovy stupnice. Neexistuje možnost, jak této katastrofě čelit. Jste jen bezmocný člověk, který se v takový okamžik musí sklonit a trpně snést, co mu Madre Terra přichystá. To vše však mělo přijít až potom. Bude to tak silný prožitek, že okamžitě padne rozhodnutí vydat kalendář pro rok 2008 o Peru. Snad se povedl a je nejen obrazovou návštěvou krásné země a jejích skvostů, ale i dokumentem zachycujícím místa, která už kvůli jejich zkáze nikdo nikdy nespatří taková, jako byla před zemětřesením. A nyní k procházce po místech, která jsem navštívila, zvu, milí čtenáři, i vás. Celá cesta začínala a končila v hlavním městě – Limě.

Obrovská osmimilionová metropole je domovem pro bohaté, ale i útočištěm pro ty, kteří jsou chudí jako kostelní myši. Do metropole přicházejí lidé z celé země a doufají, že v ní naleznou štěstí. V průvodci jsem četla, že město postrádá atmosféru. Nevěřte tomu! Lima tančí a zpívá. Mystická v náboženských procesích, aristokratická v pochodech stráží u královského paláce, plebejská v denním životě svých obyvatel.
Z Limy jsme autobusem pokračovali směrem na jih. První zastávkou bylo Pisco.

Před zemětřesením místo nepříliš známé, proslulé jsou spíše přírodní rezervace Paracas s ostrovy Ballestas v její blízkosti. Teď o něm ale vědí všichni, bohužel hlavně proto, že bylo zemětřesením ze tří čtvrtin zničeno. Od 15. srpna 2007 neexistuje už ani kostel proti hotelu, ve kterém jsem nocovala. V jeho troskách při zemětřesení zemřelo během dvou minut skoro 200 lidí. Já v nedaleké restauraci poprvé v životě srkám mate de coca. Čaj z koky dodává sílu a zlepšuje náladu. Co mě čeká dál?

Národní park Paracas je fascinujícím místem na pobřeží oceánu. Neskutečné scenérie vytvářejí skály, voda a jejich fauna i flora. Hlavním způsobem obživy je rybolov. Kdo chce, může se jako já šplhat po skalách a chytat kraby na oceánském pobřeží. Okolní pevnina je pouští. Ta často přináší písečné bouře, kterými musíte projet při návratu do městečka Paracas, zaplaveného při zemětřesení čtyřmetrovými vlnami tsunami ...
Následující den jsme se lodí vydali na ostrovy Ballestas. Toto ostrovní království nejrůznějšího ptactva nelze nenavštívit a je dobré vybavit se na tu výpravu léky proti mořské nemoci - dostupné je totiž pouze na palubě lodi. Z oceánu ostrovy vystupují skalisky obsypanými ptačími koloniemi - sul, kormoránů, racků, pelikánů, ale i tučňáků, obklopených v příboji stády mořských lvounů a hejny delfínů. Tyto a ještě spoustu dalších živočichů jsem pozorovala během téměř hodinové plavby a asi bych tu podívanou vydržela mnohem déle. I přes lezavou větrnou zimu, a tím pádem i vcelku jisté riziko nachlazení, to stálo za to. Třešničkou na dortu je „Candelabr“, mohutný ornament vtesaný do skály, o kterém se však, na rozdíl od obrazců v Nazca, ví, kdo ho vytvořil.
Brzo ráno jsme pokračovali autobusem do pouštního městečka Ica. Toto malebné koloniální městečko, známé svými vinicemi a pálenkami (tzv. pisco), leží asi tři sta kilometrů jižně od Limy a je obklopeno pouští. Více než sedět u sklenice ohnivého nápoje mě lákala procházka písečnými dunami.V Ice vám povědí tradiční příběh o čarodějce hodné a čarodějnici zlé a hned vám i ukáží jejich podobizny. Já jsem se mohla pyšnit titulem čarodějka karamelová, jako taková milována hlavně dětmi. Nikoliv nezištně. To důstojenství mě stálo tři kila rozdaných bonbonů. Také městečko Ica bylo zasaženo zemětřesením. Kdes byla, hodná čarodějko…

S velkým napětím jsme se těšili na další zastávku na naší cestě – městečko Nasca.
Unikátní místo s obrovskými geoglyfy je jednou z největších záhad Peru. Kdo by si to nechal ujít?! Po hodinách čekání, až se rozplynou mraky, jsem se konečně mohla na palubě malého motorizovaného „kondora“ vznést mezi oblaka, abych po několika vývrtkách, zatáčkách, klesáních a stoupáních začala přemýšlet, že jsem možná udělala chybu. Necelá hodina letu patří k mým životním výkonům, a pokud jde o tělesnou intenzitu prožitku, předčí svým způsobem i výstup na Machu Picchu. Monumentální kontury zvířat a geometrických vyobrazení táhnoucích se do stakilometrových ploch mě ovšem ohromily přesto, že jsem nad nimi létala s žaludkem v krku a zkaleným zrakem.
Před odjezdem jsme navštívili pohřebiště s fantasticky zachovanými mumiemi. Mým italským přátelům už při odjezdu nebylo dobře a v luxusním patrovém autobuse dostali horečku.
Arequipa. Úžasné místo! Tzv. Bílé město nacházející se v nadmořské výšce 2325 metrů je obklopeno vulkány Chachani s vrcholy čnícími nad ním ještě o necelých čtyři tisíce metrů výše - El Misti (5822) a Pichu Pichu (5571). Mnozí Peruánci si myslí, že se tak nejmenuje díky barvě zdí, způsobené vulkanickou horninou sillar, ale proto, že v něm po objevení Španěly žili hlavně „bílí“. Já zde zažila „tragédii“ i osobní vítězství. Italští přátelé onemocněli a museli se vrátit do Limy. Dokážu sama zdolat Machu Picchu? Zvládnu Cusco v nadmořské výšce 3500 m? Jasně, věřím si! A kdyby přišla krize, měl by pomoci mate de coca.
Brzo ráno cestuji sama na letiště a nevelkým letadlem odlétám do Cusco.

Navzdory času i pokroku si nejstarší město kontinentu zachovalo svérázný genius loci spojující mystickou atmosféru dob dávno uplynulých s pestrým koloritem, vytvářeným především svéráznou módou současných obyvatel. Většina z nich je indiánského původu, mnohé zbytky budov a linie ulic pamatují dobu Inků. Všude vlají peruánské červenobílé prapory, ale také duhové vlajky Inků. Šourám se městem a nasávám objektivem aparátu slovy nesdělitelnou atmosféru. U kostela San Francisco „spadl z kříže“ živý Kristus. Že by nějaké znamení? Dostavují se první příznaky horské nemoci – smrkám krev, k tomu úporná migréna… Preventivně zvyšuji dávku mate de coca. Ráno v pět mě čeká cesta na nádraží a pak hurá na Machu Pichu!
Mělo to být tři a půl hodiny pohodového cestování vlakem po trati kopírující mezi velehorskými velikány světoznámou Camino Inka - Cestu Inků. Já to však neměla tak jednoduché. Zaplacenou jízdenku jsem nedostala včas a tak stíhám vlak, který mi ujel, pronajatým autem, které se řítí stovkou cestou necestou. Bůh suď, čím jsem urazila bohy dávných Inků, ale nejspíše z jejich vůle vlak, který jsem dohonila sto kilometrů před cílem, zkolaboval a nabral dvouhodinové zpoždění. Ještě před několika lety bych vystoupila a podobně jako mnozí jiní cestovatelé pokořila vrchol Machu Picchu pěšky. Na zdolávání vrcholů tímto způsobem už ale nemám věk. Konec konců, ty dvě hodiny byly nakonec příjemně stráveným časem s hledáčkem foťáku u oka.

Konečně jsem se dočkala a dorazila na Machu Picchu alias Starý Vrchol. Victoria! Navzdory všem překážkám jsem dosáhla vysněného cíle. Chráněn čtyřmi horskými štíty, uprostřed bujné vegetace, leží komplex chrámů, paláců a observatoří Machu Picchu. Objekty kolem velkého náměstí, Chrám Slunce - nejvyšší bod určený pro oslavu kultu Slunce - a mnoho desítek dokonale architektonicky zpracovaných budov vytvářejí kulisy mysteriózního prožitku, kdy cítím, že se moje mysl jakoby ocitá mimo realitu. I když se kolem pohybují stovky turistů, já vnímám jen neskutečný klid. To místo doopravdy vyzařuje obrovskou energii, nejvíce v blízkosti ohromného megalitu. Machu Picchu je jedním z nejzáhadnějších a nejmystičtějších míst na světě, vyvolávajícím tisíce otázek, které zůstávají bez odpovědí.
Posledním místem naší cesty bylo Trujillo. Třetí největší město Peru leží necelých šest set kilometrů severně od Limy na pobřeží Pacifiku. Pitoreskní a trochu frivolní je toto architektonické ohlédnutí za koloniálními časy, plnými života, ochoty k zábavě a bezstarostnosti připisované hispánské letoře a vyjadřované populárním slovem – manjana, později. Poblíž leží mnoho významných památek z dob předcházejících říši Inků, např. ruiny města Chan Chan v údolí Moche, Chrámy Slunce a Měsíce i archeologický komplex El Brujo (šaman) s posvátnými pyramidami. Život národů, které nám tyto stopy své dávné existence zanechaly, je stále obestřen rouškou tajemství. Mlčí mumie, nic neprozradí ani prastaré psí plemeno….

A pak už jen krátká zastávka v Limě a hurá do Argentiny. Zatím stále bez potuchy o blížící se katastrofě. Letiště v Limě se s námi loučí krásným sloganem: Moje Peru je Peru schopno zdokonalení, které se učí, zhodnocuje, dělá pokroky, prosazuje se a vítězí – rozvážně a pokorně.

Tak tedy – HOLA PERU!

< zpět

^ nahoru | VŠFS | webmaster